17. kapitola - Vánoční přichází čas - 1/3

26. srpna 2012 v 11:23 | NikaV |  První část - Schopnosti

Během několika týdnů se počasí o hodně zhoršilo. Jednou, když jsem si šla ráno zaběhat, jsem objevila překvapení v podobě sněhové nadílky. Běhat se moc nedalo, proto jsem to do jara odložila. Nebo alespoň do doby, dokud nebude méně sněhu. Místo toho mi teď vrtá hlavou jedna věc: zůstat nebo nezůstat na Vánoce v Bradavicích? Annie se na mě už těší v Londýně, ale takhle bych tu musela nechat Harryho samotného. Hermiona i Ron odjedou na Vánoce domů, ale Harry se odmítá vrátit ke svým příbuzným. Třeba by šlo vzít ho sebou? Když jsem se mu to pokusila navrhnout, tak to odmítl. Nechce se vnucovat a raději si užije klidné Vánoce v Bradavicích. Když profesorka McGonagallová minulý týden obcházela všechny žáky a dělala si seznam, kdo v Bradavicích zůstane, Harry se okamžitě zapsal. Já jsem se s ní domluvila, že ji dám vědět do konce týdne, jak se rozhodnu. A ten týden končí dnes.
Vycházeli jsme zrovna z učebny lektvarů, když nám zahradil chodbu jeden obrovský jehličnan.
"Co se děje? Já myslela, že les je venku."
Odpovědí mi byl Hagrid, který vykoukl zpod větví. "Jé, nazdar děcka. Jenom nesu tady tohle do Velký síně. Je to tam moc pěkně vyzdobený."
"Hele, my bychom rádi prošli," ozval se za námi jedovatý hlas Draca Malfoye. Grrr, jak já ho nesnáším. Když Malfoy kolem mě procházel, tak prostě musel prohodit nějakou poznámku, "Beckerová, nepůjdeš si zaplavat?"
"Drž hubu, Malfoy!" okřikla jsem ho.
"Copak, ty nemáš ráda vodu? A nebylas to ty, kdo před měsícem říkal, ať se nebojím vody," rýpal do mě dál Malfoy.
"Řekla ti, abys byl zticha," podpořil mě Harry.
"Ale Pottere, jak se těšíš na Vánoce v Bradavicích? Uděláš si tady s Beckerovou vánoční mejdan? Jaký to je pocit vědět, že o vás nikde nikdo nestojí?"
"To nám řekni ty," oplatila jsem mu to.
"Trochu to tady zklidníme, ano?" pokusil se Hagrid zmírnit situaci.
Malfoy ho ignoroval. "Beckerová, já mám rodinu, ale ty ne. Pořád mám někoho, ke komu můžu zajet na Vánoce."
"Malfoy, já mám přátele, ale ty ne. Sice nemám rodinu, ke které pojedu na Vánoce, ale mám kamarády tady a mám i kamarádku v Londýně. Já mám hned dvě místa, kde můžu trávit Vánoce."
"Trávit Vánoce tady s tou svojí ubohou partičkou nebo se špinavou mudlou? Těžká volba."
Strčila jsem do něj, až narazil do zdi. Chytila jsem ho za límec hábitu. Koukal na mě překvapeně a trochu vyděšeně. Pravděpodobně by mě od něj Crabbe a Goyle odtrhli, kdyby "Takhle o Annie nemluv. Je mnohem lepší než ty."
"Nějaká mudlovská špína? Jak by ta mohla být lepší? Určitě tvoji rodiče byla stejná mudlovská špína a když zjistili, že se jim narodila zrůda, tak tě radši někde nechali."
Chytila jsem ho za náprsenku hábitu a pokusila jsem se ho praštit pěstí do obličeje. Byla by to pořádná rána, kdyby neuhnul a já nenarazila místo toho rukou do zdi. Něco křuplo. "Au!" vyjekla jsem. Bolelo to. Blbý Malfoy! Chtěl mě vyprovokovat a pak uhnul. Štěstí, že tu nejsem sama. Zatímco jsem se držela za ruku, Ron se vrhnul na Malfoye.
"WEASLEY!" rozkřikl se Snape sklepením.
"Za to může Malfoy, pane profesore. To on provokoval." vykoukl Hagridův obličej zpoza stromu.
"Tak to sice mohlo být, ale je zakázáno prát se."
"Beckerová se začala prát první," obvinil mě Malfoy.
Snapův pohled spočinul na mě. "Ukažte tu ruku," rozkázal mi, když viděl, jak si stále držím ruku.
Pustila jsem si ruku a natáhla jsem jí. Několik prstů bylo v nepřirozeném úhlu. Snape mě opatrně chytnul za ruku, takže jsem pocítila dotyk jeho ledových prstů, a vytáhnul hůlku. Něco zamumlal a mávnul nad mojí rukou hůlkou.
"Běžte si všichni po svých," rozehnal nás. Malfoy, Crabbe a Goyle se protlačili kolem stromu a na Malfoyově tváři jsem zahlédla škodolibý úškleb.
"Přísahám, já tomu Malfoyovi ten jeho úsměv jednou rozbiju," zavrčela jsem skrz zaťatý zuby, když jsme šli nahoru do Vstupní síně. Za námi šel Hagrid a nesl ten obrovský strom.
"Neměla by ses prát," kázala mi Hermiona. "Můžeš být jenom ráda, že ti Snape nevzal body."
"Vždyť je to Snapeova oblíbenkyně. Té nikdy nevezme body," prohlásil Ron.
Zastavila jsem se a zamračila na Rona. "Jak to myslíš?"
"No, tobě nikdy neubere body. Vždycky když za něco můžeš ty, tak ti to promine."
"Vždyť se ke mně chová úplně normálně," oponovala jsem mu.
Hermiona zavrtěla hlavou. "Kdy naposledy ti vzal nějaké body?" zeptala se mě.
"No…" zaváhala jsem a snažila jsem si vzpomenout.
Ron se ušklíbnul. "Tak vidíš."
"Někdy nedávno mi body určitě sebral. Tak před měsícem. Nebo možná před dvěma. Ale to nic neznamená. Prostě mi docela jdou lektvary, tak asi nemá moc důvodů mi je brát," snažila jsem se to racionálně vysvětlit.
"Takže protože jsme mi ostatní v lektvarech tak strašný, tak nám bere body?" zeptal se mě Ron.
"Tak jsem to nemyslela."
"I kdybych byl v lektvarech nejlepší na světě, tak si vždycky najde důvod mi ubrat body," prohlásil Harry. "Prostě mě nesnáší."
"To je hloupost!" zamítl to Hagrid, který šel celou dobu za námi i se stromem a poslouchal nás. "Proč by tě nesnášel?"
Harry pokrčil rameny. "Proč si zrovna Kate oblíbil?"
Hagrid se na chvíli tvářil, jako kdyby ho něco napadlo, ale pak zavrtěl hlavou. Toho zvláštního výrazu si všimnul jenom Harry a já. Navíc bylo docela nápadné, jak se Hagrid najednou pokusil o změnu tématu.
"Tak co, Kate? Kam pojedeš na Vánoce? Do Londýna nebo zůstaneš tady?" zeptal se mě.
"Pořád jsem se ještě nerozhodla. Mám být s Harrym, který by tu byl jinak sám, nebo mám jet do Londýna za Annie, kterou jsem neviděla skoro půl roku?"
"Ale vždyť Harry tu přece nebude sám," namítl Hagrid. "Budu tu já!"
"A já," přidal se Ron.
"Cože?" zeptala jsem se překvapeně Rona. Měl přece jet na Vánoce domů k rodičům.
"No jo, tys vlastně ráno u toho nebyla, když si zaspala. Rodiče nám napsali, že jedou navštívit Charlieho do Rumunska, takže s bráchy zůstávám na Vánoce v Bradavicích," vysvětlil mi Ron.
"Takže klidně můžeš jet za Annie," dodal Harry.
"Myslíš?" ujistila jsem se.
Harry přikývl. "Já se tu s Ronem a dvojčaty rozhodně nudit nebudu. Přece nebudeme stát mezi tebou a tvojí nejlepší kamarádkou? Určitě si máte co říct a neviděli jste se tak dlouho. Tak jeď za ní."
Na chvíli jsem se zamyslela, ale pak jsem přikývla. Harry má pravdu. Pojedu za Annie. "Asi to svoje rozhodnutí zajdu říct McGonagallce."
"Profesorce McGonagallové," opravil mě Hagrid.
"No jo. Uvidíme se v knihovně?" zeptala jsem se ostatních.
"V knihovně?" vyhrkl překvapeně Hagrid. "Vždyť vám začínají za chvíli prázdniny."
"To není do školy," vysvětloval Harry. "Snažíme se najít Nicolase Flamela."
"Cože?" vyhrkl nahlas Hagrid, až se po nás několik studentů ohlédlo. Potom ztlumil hlas. "Hele, já už jsem vám povídal, ať se do toho nepletete."
"Chceme jenom vědět, kdo je Nicolas Flamel," pokusil se ho uklidnit Ron. "Ale jestli chceš, můžeš nám to usnadnit."
Hagrid zavrtěl hlavou. "Tak na to rovnou zapomeňte. Mějte se dobře a Kate s Hermionou, ještě než odjedete, tak se u mě stavte pro dárky."
V den začátku prázdnin jsem seděla s Hermionou ve vlaku do Londýna. Vlak nebyl úplně plný, takže jsme si s Hermionou zabraly jedno volné kupé samy pro sebe. Sebou jsem měla kufr, který byl z poloviny plný oblečením a z druhé poloviny dárky. Ve společenské místnosti byla velká truhla, kam jsem dala dárky pro Harryho a Rona. Na Boží hod se jim mají objevit u postelí. Hermioně jsem dala dárek rovnou, ale rozbalí si ho až na Boží hod. Harry, Ron I Hermiona ode mě dostanou ten samý dárek. Ze zbytků peněz, které mi zbyly z fondu na nákup školních potřeb, jsem jim koupila pořádnou dávku kouzelnického cukroví.
Většinu cesty jsem byla potichu a koukala jsem z okna. Byla jsem nervózní z příjezdu zpátky do dětského domova. Jak se ke mně budou chovat? Co všechno jim mezitím stihla Valerie o mně navykládat za lži? Třeba jim řekla, že mě zavřeli do nějakého blázince, protože jsem psychopat a sériový vrah.
"Kate, posloucháš mě vůbec?" zeptala se mě Hermiona.
Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na ní. "Co?" zeptala jsem se nechápavě. Vůbec jsme nevnímala, že mi něco říká.
"Kate, nedělej si hlavu s tím návratem. Prostě se chovej přirozeně. Buď sama sebou. Tak jako se chováš v Bradavicích. Všichni v Bradavicích si tě oblíbili, tak si poradíš s několika děckama." Potom jsme změnili téma a já už jsem Hermionu vnímala.
Na nádraží čekali na Hermionu rodiče, kteří se ji nemohli dočkat. Pozdravila jsem je a rozloučila jsem se s Hermionou. Moje oči hledaly Annie. Nádraží bylo plné lidi, kteří někam pospíchali, ale Annie nikde.
"Kate!" vypískl někdo za mnou. Otočila jsem se a uviděla smějící se blonďatou hlavu v modrobílé zimní bundě, která běží ke mně. Vzápětí na mě skočila, div jsem se nesvalila na zem.
Tohle její přivítání pro mě nebylo žádné překvapení. Vždycky byla dost hlučná a temperamentní. Když mě pustila, mohla jsem si ji konečně trochu prohlédnout.
"Páni, máš sestříhaný vlasy," poznamenala jsem.
"Jo, chtěla jsem trochu změnu. Ale ty si zase vyrostla. Přestaň už růst, cítím se pak vedle tebe jako prcek." To byla pravda. Teď jsem se na Annie koukala z větší výšky. Přestože je Annie starší než já, tak je malé postavy.
"Ty budeš prcek vždycky. A taky si mi chyběla, Annie."
"Ty mě taky," usmála se. "A teď mi všechno pověz. Jaký to tam je, co všechno už umíš, jaký jsou ostatní a prostě všechno."
Kousek od nás mi zamávala Hermiona, která právě odcházela s rodiči z nádraží, tak jsem jí zamávala také.
"Tohle byla například jedna moje spolužačka. Hermiona, psala jsem ti o ní," vysvětlila jsem Annie, která koukala, komu mávám. Také jsme vyšli z nádraží a zamířili do dětského domova.
"Jo, to byla ta událost s tím trollem. To muselo být hustý."
"Když se tě snaží zabít několikametrový troll, tak je to ohromně hustý," potvrdila jsem její poznámku s ironií v hlase.
"No, já myslela, že je hustý, jak si vymyslela ten plán. Jak se praštil sám do hlavy."
"Jenom trocha improvizace," pokrčila jsem rameny.
"A co ten blonďatý kluk, Draco?" Annie byla o rok starší než já a už měla jistý zájem o kluky. "Byl docela hezký, ale na mě moc mladý. Možná někdy v dospělosti, kdy už ty věkový rozdíly nebudou tak velký a důležitý."
Odpovědí jí bylo probodnutí pohledem.
"Co je?" zeptala se nechápavě.
"Malfoy je hajzl. Je to slizkej parchant a slizkej parchant bude vždycky."
"Chápu správně, že jste se nějak pohádali?"
Protočila jsem oči v sloup. "Vzpomínáš, jak jsem ti napsala v tom prvním dopise o něm? Jak jsme se pohádali ve vlaku, pak ta facka. Potom ten sen, kde se pokusil na mě hodit ten vtípek Weasleyů. Už si vzpomínáš?"
"Jo, jasně. Ono mi to tak nějak vypadlo kvůli těm tvým divným snům. Hele, to je v tom vašem světě normální nebo ne?" zeptala se mě.
Zavrtěla jsem hlavou.
"A ví o tom někdo jiný kromě mě?" zeptala se mě.
Znovu jsem zavrtěla hlavou.
"Jak myslíš, já se ti do těch tvých magických věcí plést nebudu," pokrčila rameny. "A co ten Harry? Řekla si mu něco o těch snech?"
Opět jsem zavrtěla hlavou.
"Hele," šťouchla mě do ramene "…tebe neučili mluvit?"
Tentokrát jsem pro změnu protočila oči v sloup.
Annie pokrčila rameny. "Třeba jsou ty sny nějaký znamení. Třeba je to tvůj budoucí manžel," navrhla Annie.
Probodla jsem ji pohledem.
"Jak vůbec vypadá? Říkala si, že má černý vlasy?" zeptala se mě.
"Černý vlasy, zelený oči stejné jako já, kulaté brýle, na čele jizva ve tvaru blesku, hubený a kromě školní uniformy nosí většinou vytahané oblečení po bratranci," popsala jsem ji Harryho.
"Hmm, takže dokonalý typ pro tebe," poznamenala Annie.
Znovu jsem ji probodla pohledem. "Annie, víš, že tyhle tvoje otravný poznámky mi docela chyběly?" zeptala jsem se jí.
"Vážně?" ujišťovala se.
"Ne."
"Pche," na oko se urazila.
Tohle dělávala dřív často, že se jako urazila. Nikdy to ale nebylo moc na moc dlouho, průměrem to bylo tak na deset vteřin. Proto se mě hned vyptávala dál na Bradavice. Přestože jsem jí většinu popsala v dopise, tak to chtěla slyšet ode mě. Takže jsem ji celý zbytek cesty vykládala o hradu, hodinách čar a kouzel, potrhlých profesorech a o všem co mě ještě napadlo. Zdaleka jsem ji nestihla povědět všechno, co jsem chtěla.
Nakonec jsem se objevila před starým velkým domem, kde jsme vyrůstala. Možná bych tomu měla říkat domov, ale já to vždycky brala jenom jako přechodné bydlení. Můžu teď brát Bradavice jako můj domov? Rozhodně si tam připadám víc doma než tady. Ne že bych to tady přímo nenáviděla, ale v Bradavicích je mi příjemněji. Tam mám kamarády a tady mám jen Annie. Podívala jsem se na ní. Kdybych si měla vybrat mezi Bradavicemi a Annie, koho bych si vybrala? Doufám, že si nikdy nebudu muset vybírat, protože opravdu netuším, jak bych se rozhodla.
Otevřela jsem dveře a vlezla jsem I s kufrem dovnitř.
"Tys nám tady chyběla," řekla otráveně jedna holka na schodech, jakmile mě spatřila.
"Taky tě zdravím, Val! Hrozně jsi mi chyběla," oznámila jsem jí. Pravděpodobně jsem do toho dala málo ironie, protože na chvíli zaváhala, jestli to náhodou nemyslím vážně. Nakonec zavrtěla hlavou a zamířila do klubovny. Kufr jsem nechala stát na chodbě a šla jsem se taky podívat do klubovny. Opřela jsem se o rám dveří a prohlížela si klubovnu.
Momentálně běžela v televizi jedna z vánočních pohádek, takže televize byla v obležení těch nejmladších. Ti starší seděli u stolu po skupinkách a o něčem se bavili. Zahlédla jsem Toma s Valerií, jak se o něčem baví. Podle toho, jak pokukovali po mně, mi došlo o čem. O kousek dál seděl Alex Johnson, který si pročítal nějaký časopis, a několik holek po něm pokukovalo.
V jednom rohu stál umělý jehličnan stejný jako každý rok. Pravé stromky jsou drahé a nevyplatí se kupovat každý rok nový. Tenhle už byl docela starý a oškubaný. Každý rok se to proto snažíme - nyní už jenom oni snaží - zakrýt ozdobami. V Bradavicích byly větší a hezčí.
"Hej, lidi! Hádejte, kdo se vrátil!" zavolala na ně Annie.
Všechny zraky v místnosti se stočily k nám.
"Stavte slavobrány, jsem zpátky," ušklíbla jsem se. Byla jsme u toho trochu nervózní. S většinou lidí tady jsem moc nevycházela a držela jsem se od nich dál. Jak mě přijmou teď? Většina jenom na mě rozpačitě koukala, jako kdybych byla mimozemšťan nebo čarodějnice. Vzpomněla jsme si na radu Hermionu. Buď sama sebou! Tady jsem vyrůstala. Možná to nepovažuju za svůj úplný domov, ale pořád se cítím tady víc doma než jinde, když teda nepočítám Bradavice.
"Tak co zajímavého se tu stalo, když jsem tu nebyla?" pokusila jsem se zahájit konverzaci a snažila jsem se, aby se mi z hlasu vytratila všechna nejistota. "Kdo přibyl, kdo ubyl?" Nečekala jsem, že se mi hned všichni vrhnou kolem krku, ale aspoň někdo něco může říct.
"Jedna rodina adoptovala Elizabeth," řekl Anthony, což byl desetiletý kluk, který zbožňoval pokemony. Super, už se mnou někdo
"To byla ta malá černovlasá s tou červenou mašlí?" ujišťovala jsem se. Potvrdila mi to Michelle přikývnutím.
Posadila jsem se do jednoho volného křesla.
"A kde ty si vlastně celou tu dobu byla?" zeptala se zvědavě Michael. Byl to sedmiletý kluk, který naprosto zbožňoval našeho fotbalistu Alexe.
"Internátní škola někde na severu. Jede se tam docela dlouho vlakem."
"A tu cestu tam ti zaplatí škola nebo si to musíš platit sama? Protože jestli si to platíš sama, tak by to bylo pěkně drahý." zeptala se Alberta, jedna ze takzvaných trojčat. Michelle, Alberta a Mary byli tři nejlepší kamarádky, které pořád chodili spolu, až se jim začalo říkat trojčata. Původně byli společně na pokoji jenom dvě z nich a třetí spala jinde. Ale často se stalo, že dvě spaly v jedné posteli a třetí v té druhé. Nakonec jim proto vychovatelky daly do pokoje třetí postel a od té doby spí oficiálně všechny tři v jednom pokoje.
Zavrtěla jsem hlavou. "Na nádraží je jeden takový vlak, který je jenom pro naši školu. Vejde se tam všech sedm ročníků."
"Sedm? Snad osm ne?" zeptal se Tom a měl pravdu. Jestli jim chci vykládat o Bradavicích, tak budu muset pár informací zkreslit. Mudlovská škola má osm tříd, ale Bradavice mají jenom sedm nejspíš kvůli tomu, že kouzelník nebo čarodějka se stanou zletilými už v sedmnácti. V mudlovském světě bych se stala zletilou až v osmnácti. Navíc škola jenom se sedmi ročníky by neprošla u mudlovského ministerstva školství.
"Přeřek. Jasně, že máme osm tříd," opravila jsem se.
"A ten vlak vás odveze rovnou do školy nebo musíte jít kousek pěšky?"
"Vlastně nás odveze do vesnice u školy. Starší ročníky odvezou do školy kočáry, což je sice staromódní ale I pěkný a navíc ekologický. První ročník ten se do školy plaví poprvé přes jezero a ten pohled, když poprvé spatříš hrad, je naprosto kouzelný. Ten pocit se nedá popsat."
"Počkat, vy máte školu na hradě?"
Přikývla jsem. "Je to docela stará škola. Ani nevím, kdy přesně ji založili. Ale hrad je obrovský a má několik věží. Naše kolej má společenskou místnost v severní věži. A taky máme obrovské pozemky. Těším se na léto, až bude pěkný počasí a my si sedneme u jezera."
"Jů, to bych chtěla vidět," prohlásila Michele.
"Ještě jim pověz o školním poháru," navrhla Annie, která seděla celou dobu v křesle vedle mě a poslouchala, jak vypravuju o škole.
"No, máme tam čtyři koleje. Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Na začátku jsme vyplnili takový test, podle kterého nás rozřadili do kolejí. Podle pověsti se do každé koleje řadí podle několika vlastností. U Nebelvíru je to odvaha a rytířskost. Havraspár bere ty chytré a důvtipné a Zmijozel..." Zarazila jsem se. Čím by se dala nahradit čistá krev? Jednoduše, stačí si vzpomenout na Malfoy. "Ty jsou pyšní na svůj původ a namyšlení. Patří tam většinou bohatí lidi, kteří se štítí těch obyčejných a chudých. A jenom do Mrzimoru berou všechny. Tam chtějí hlavně kamarádskost."
"Takže ty chodíš do Mrzimoru," poznamenala jízlivě Valerie. "Na nějakýho havrana seš moc hloupá, na nebosíru moc zbabělá a na zmijílez moc chudá. I když možná ani to kamarádství nepatří mezi tvoje silné stránky, když máš jenom jednu kámošku."
"Nesuď všechny podle sebe. Pro tvoji informaci chodím do Nebelvíru a představ si, že mám víc než jednu kamarádku. To ty máš jenom Toma, kterýho si nejspíš podplatila, aby s tebou pořád chodil."
"Tak proč jsi nezůstala na té tvé dokonalý a báječný škole, když tam máš tolik kamarádu? Teda pokud sis je nevymyslela."
"Přemýšlej. Není to tak těžký. Skoro půl roku jsem neviděla svojí nejlepší kamarádku a tak jsem za ní přijela."
Očividně Valerii došli argumenty, proto si jen odfrkla a uraženě odešla. Tom chvíli váhal, ale pak ji následoval.
Pokrčila jsem rameny. "Fajn, tak kde sem skončila?" otočila jsem se na ostatní. "Jo, u těch kolejí. Mimochodem jsem v Nebelvíru. No a všechny koleje soupeří o školní pohár. Ten získá na konci roku kolej s největším počtem bodů. Ty získáváme za úkoly, správně zodpovězené otázky na hodinách a podobně. Porušením školního řádu naopak o body přijdeme."
A tak jsem jim vyprávěla o Bradavicích. Vyprávěla jsem jim, co všechno je na hradě. Pochopitelně jsem vynechala všechno magické například pohyblivé obrazy, duchy, Protivu. Když jsem jim řekla všechno o hradě, pověděla jsem jim I o profesorech. Zatajila jsem, co doopravdy učí. Z kouzelných formulí jsem udělala hodiny matematiky, z přeměňování angličtinu, z bylinkářství přírodopis, z dějin dějepis, z astronomie zeměpis, z lektvarů chemii. U obrany jsem si nebyla poněkud jistá, co z ní udělám. Nakonec jsme z ní udělal hodiny sebeobrany, což jsou kombinace juda a karate. Kéž po mě nikdo nebude chtít, abych jim předvedla něco z toho, co jsem se tam údajně naučila. Alexe zase zaujalo, když jsem vyprávěla o sportování na škole. Akorát jsem z famfrpálu udělala fotbal. Alexovi se líbilo, že tam každá kolej soupeří o famfrpálovo-fotbalový pohár.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama