6. kapitola - Cesta vlakem

16. června 2012 v 20:48 | NikaV |  První část - Schopnosti

Ocitla jsem se na nástupišti, které bylo plné lidí. Hned mi bylo jasné, že to nejsou mudlové, protože většina z nich na sobě měla hábity. Všude bylo plno dětí s kufry a se sovami v klecích. Pátrala jsem očima, jestli nenajdu někde Harryho nebo Draca. Harryho jsem nikde neviděla, zahlédla jsem pouze Draca s rodinou. Rebeka už se ho nedržela za ruku, nyní se držela za ruku zhruba třicetileté ženy. Vedle ní stál muž, ve kterém jsem rozpoznala Dracova otce, a opíral se o velký kufr, na kterém byla položená klec s výrem. Bylo zvláštní, jak si byli všichni čtyři podobní. Měli stejně blonďaté vlasy, bledou pleť a tipovala jsem, že mají i stejně všichni modré oči.
Kousek za rodinou Malfoyových bylo místo, kde ostatní nechávali své kufry. Byla tam hromada kufrů, které několik lidí v hábitech pomocí hůlky nakládali do jednoho vagónu. Odtáhla jsem svůj kufr k ostatním a nechala ho tam stát. Pořád jsme se rozhlížela, jestli někde neuvidím Harryho. Povšimla jsem si akorát kluka, kolem kterého se seskupila skupina dětí a sledovala, co jim ten kluk ukazoval. Do vlaku jsem vešla ve chvíli, kdy zdí prošli dvojčata se zrzavými vlasy.
Ve vlaku jsem hledala nějaké volné kupé. Většina už byla zabraná. Mohla jsem se zkusit někoho zeptat, jestli si nemůžu sednout k nim. Někteří se tvářili i docela mile a sympaticky.
"Kate!" zaslechla jsem, jak na mě někdo volá. Otočila jsem se a uviděla, jak za mnou jde Draco. "Nechceš k nám do kupé?" zeptal se mě. "Pár mých známých už zabralo jedno kupé ve vedlejším vagónu, takže se k nám klidně můžeš přidat." Souhlasila jsem a nechala jsem se od něj zavést do kupé ve vedlejším vagónu.
Vevnitř seděli dva tlustí kluci, které mi Draco představil jako Crabba a Goyla. Nevypadali moc chytře, hodili by se jako tělesná stráž. I Draco se s nimi moc nebavil, většinu času je ignoroval. Ti dva jenom tupě zírali před sebe a občas přikývli, když Draco něco říkal. Draco mi většinu času vykládal o svojí rodině a čarodějnickém světě. Hlavně mi vysvětloval famfrpál a jeho pravidla. Byl milý a ochotně odpovídal na moje otázky, i když se celou dobu tvářil odtažitě a nemohla jsem nepostřehnout ten chladný tón v jeho hlasu.
Chvíli potom, co se vlak rozjel, se k nám přidalo ještě několik dalších lidí. Všechny Draco znal, protože jejich rodiče se znali a všichni měli čistokrevný původ. Nebyli moc nadšení tím, že jsem tam byla také já. Nejprve si mysleli, že jsem mudlovského původu, ale ani když jim Draco vysvětlil, že nikdo neví, kdo jsou moji praví rodiče, tak se netvářili moc nadšeně. Dracovo chování ke mně se po jejich příchodu tak změnilo. Už mi tak ochotně neodpovídal na moje otázky a tvářil se ještě odtažitěji. Nebyla to moc příjemná společnost a napětí v kupé by se dalo krájet. Všechno se to vyhrotilo, když dovnitř vešla jedna hnědovlasá dívka s klukem.
"Ahoj," pozdravila přívětivě, čímž si od ostatních vysloužila několik zamračených pohledů. "Neviděli jste tu náhodou někde žábu? Tady Nevill," ukázala na kluka, který stál vedle ní "ji ztratil a nemůže ji najít."
Nikdo se neměl k tomu, ji odpovědět, tak jsem jí odpověděla já. "Žádnou jsme neviděli, ale kdybychom nějakou zahlédli, tak ti dáme vědět."
"Neodpovídej jí. S mudlovskejma šmejdama se nebav" rozkázala mi dívka s buldočím obličejem, kterou mi Draco předtím představil jako Pansy Parkinsovou.
Hnědovlasá dívka se tvářila sklesle. Možná už byla na něco takového zvyklá, napadlo mě. Mně se ale nelíbilo, že ji někdo takhle říkal. Nevěděla jsem přesně, co má ten mudlovský šmejd znamenat, ale došlo mi, že to je nadávka.
"Proč bych se s ní jako neměla bavit?" obořila jsem se na Pansy "Ona je člověk stejně jako ty a já a zaslouží si, abychom jí odpověděli, když se na něco zeptá."
"Vždyť je z mudlovské rodiny a takový lidi nemají v kouzelnickém světě, co dělat. Je to špína a přítěž pro nás ostatní. To samý ten její přitroublý kamarád, který si ani neumí ohlídat žábu."
"Nedělej to kvůli mně," ozvala se dívka ve dveřích. "Nemusíš se kvůli mně s nimi rozhádat."
"Ale musím," odpověděla jsem jí a pak jsem se obrátila zpátky k Pansy. "Špína? Je čarodějka, jinak by tu teď nebyla. Patří do Bradavic a stejně jako tobě jí přišel dopis."
"Co ti na ní tak záleží? Jsi snad taky mudlovský šmejd?"
"A i kdyby, tak co? Moc dobře víš, že neznám svůj původ. Možná jsem čistokrevná a možná jsem mudlovská. Mně je to jedno. Když se na vás tady teď podívám," přejela jsem pohledem po všech v kupé. "…tak si říkám, že bych radši byla mudlovský šmejd, než abych patřila k vám."
"Tak si s ní jdi, když ti na ní tak záleží. Mezi nás stejně nepatříš. Seš tady jenom jako Dracův domácí mazlíček, kterého si přivedl."
Podívala jsem se na Draca. "Ty si to myslíš taky? Myslíš si, že mudlové a čarodějové z mudlovských rodin jsou špína?" zeptala jsem se ho.
Draco zaváhal. Nejprve se podíval na mě a pak přejel pohledem po ostatních. Pak se na mě chladně podíval a odříkal mi svou odpověď, jako kdyby to byla mechanicky naučená básnička: "Čarodějové jsou lepší než mudlové. Čistokrevní čarodějové jsou ti nejlepší z naší společnosti. Mudlovští čarodějové jsou spodina a přítěž společnosti."
"Když si to myslíš, pak si už nemáme co říct. Když jsem tě předtím potkala v Příčné ulici, myslela jsem si, že bychom mohli být kamarádi. Bylo mi jasné, že nebudeš mít moc rád mudly, ale nic jsi nenamítal, když jsem tě seznámila s Annie a nebyl si na ni protivný. Tak jsem si myslela, že bychom spolu i přes tvou averzi k mudlům mohli vycházet. Asi jsem se mýlila. Jsi stejný jako oni," kývla jsem hlavou k Pansy. Posbírala jsem několik svých věcí a chystala jsem se odejít, ale ve dveřích jsem se ještě otočila. "Mám jednu dobrou mudlovskou kamarádku Annie, která mě vždycky podpořila. I kdyby nepřišla tady ona," ukázala jsem směrem k hnědovlasé dívce "vy byste mě mezi sebe nikdy nepřijali. I kdybych se s vámi začala kamarádit, tak pochybuju, že byste pro mě udělali to, co Annie pro mě." Pohledem jsem přejela po všech v kupé a zastavila jsem se u Draca "Sbohem Draco," zamumlala jsem. Nebyla jsme si jistá, jestli to zaslechl.
Odešla jsem společně s dívkou a chlapcem.
"Díky, že ses za mě postavila. Nemusela si to dělat."
"Stejně bych tam s nimi moc dlouho nevydržela. Jsou to nafoukaní, namyšlení snobové. Sama jsi je slyšela."
"Jestli chceš, můžeš si teď sednout k nám do kupé. Kromě nás dvou tam nikdo jiný není," nabídla mi. "A jinak, jsem Hermiona Grangerová a tohle je Neville Longobottom."
"Já jsem Katherine Beckerová. Možná si k vám sednu, ale ráda bych našla jednoho svého kamaráda."
Společně s nimi jsem prošla těch několik kupé ve vagónu, které ještě zbývaly. Nikdo Nevillova žabáka neviděl a Nevill z toho začínal být trochu zoufalý. S Hermionou jsme se ho snažili uklidnit. Prošli jsme ještě několik kupé, než jsme narazili na toho, koho jsem chtěla najít. Harry seděl v kupé s jedním zrzavým klukem, který byl podobný dvojčatům, které procházeli zdí ve chvíli, když jsem vcházela do vlaku.
"Ahoj Harry," pozdravila jsem ho a sedla jsem si naproti klukům. Seděli vedle sebe a kolem měli poházené obaly od sladkostí. Ron právě držel v jedné ruce hůlku a v druhé ruce držel krysu.
"Ahoj Kate," odpověděl mi Harry. Ron se na mě torchu překvapeně díval, tak mě Harry představil: "Tohle je Katherine Beckerová," ukázal Harry na mě " A tohle je Ron Weasley," ukázal na Rona.
"Neviděli jste tu jednu žábu? Tady Nevill ji ztratil," ozvala se Hermiona ode dveří. Na chvíli jsem zapomněla, že tu je i Hermiona s Nevillem.
"Tohle je Hermiona Grangerová a Nevill Longbottom. No a tohle," ukázala jsem na Harryho "je Harry Potter."
"Harry Potter? Ten Harry Potter?" zeptal se nevěřícně Nevill. Bylo to asi poprvé, co jsem ho slyšela promluvit.
"A je to tu zase," zamumlala jsem pro sebe. Připomnělo mi to, jak si všichni v Kotli chtěli potřást s Harrym.
Hermiona vešla dovnitř do kupé a posadila se vedle mě. Nevill zůstal stát mezi dveřmi a sledoval dění v kupé.
"Víš, že se o tobě píše v několika knížkách? Našla jsem o tobě zmínku v několika knížkách, například v Dějinách čar a kouzel moderní doby, Temní čarodějové 20. století a Významní kouzelníci v současné době."
"Tam se o něm vážně píše?" zeptala jsem se nevěřícně Hermiony a Hermiona přikývla. Podívala jsem se na Harryho "Asi jsi slavnější, než jsem si myslela."
Hermiona si v tu chvíli všimla hůlky v Ronově ruce. "Ty děláš nějaká kouzla?"
"No, vlastně…" zaváhal Ron.
"Zrovna se chystal proměnit svoji krysu ve zlato."
"A víš určitě, že to dokážeš?" zeptala se ho Hermiona "Četla jsem o přeměnách živých tvorů a je to velice obtížné."
"Myslíš, že bych to nezvládl?" To, že Hermiona Ronovi nevěřila, mu dodalo trochu sebevědomí. "Javor, luk, Linda, platan, ať je tahle krysa zlatá." Ron mávnul hůlkou a ukázal na krysu, ale jediné, co se stalo, bylo, že z hůlky vystřelil žlutý paprsek a nic víc.
"Jsi si jistý, že to je zaklínadlo? Většina formulí, co byli v učebnicích, vypadají jinak," podotkla Hermiona. Ron vypadal naštvaně, tak se Harry pokusil uklidnit situaci.
"Ty už si nějaká kouzla zkoušela?" zeptal se jí.
Hermiona přikývla. Vytáhla hůlku a namířila na Harryho brýle. "Oculus reparo," pronesla a mávla přitom hůlkou. Z hůlky vystřelil paprsek a zasáhl Harryho brýle. Škrábance na brýlích se zacelily a izolepa z nich zmizela. Vypadaly jako nové.
"Páni," řekla jsem.
"Vy jste ještě žádná kouzla nezkoušeli?" zeptala se nás Hermiona. Všichni kromě Rona zavrtěli hlavou.
"A bez hůlky se vám povedlo co?" zeptala se Hermiona. "Mně se teda povedlo v devíti letech otáčet stránkami knih, aniž bych se jich dotkla. Potom mi o dva roky později přišel dopis. Naši byli nadšení. Hned jsme nakoupili učebnice a já už většinu umím nazpaměť."
"Když mi bylo pět let," začal vyprávět Ron "vzal mi můj starší brácha Fred mého oblíbeného velkého plyšového medvěda. Dal mi ho až nahoru na poličku, kam jsem nedosáhl, tak jsem si tam pro něj musel vyšplhat. Když jsem vyšplhal nahoru a získal medvěda, tak jsem šlápnul na jednu nalomenou poličku a ta se pod mojí váhou zlomila. Sletěl jsem dolů i s medvědem, ale místo abych dopadl tvrdé na zem, se můj pád zpomalil a bylo to, jako kdybych spadnul do hromady polštářů."
"Zajímavé," ohodnotila jeho příběh Hermiona. "Co ty, Harry?"
"Jednou jsem nechal zmodrat učitelovy vlasy a jednou, když mě teta ostříhala, mi přes noc dorostly vlasy. Potom akorát nedávno měl bratranec narozeniny, tak jsme jeli do Zoo. Když se opíral o terárium s hadem, tak jsem tak trochu nechal zmizet sklo a on tam spadnul."
Ron vyprskl smíchy. Hermiona se zamračila. "To nebylo moc pěkné. Co kdyby mu ten had něco udělal?" vytkla Harrymu.
"Hermiono, za prvé se mu nic nestalo. Za druhé, můj bratranec mlátí a šikanuje všechny okolo. Zrovna o něj se moc nestrachuju."
"A za třetí je tak tlustý, že se mu přes všechen ten tuk nedostane jed do žil," dodala jsem. Ron vyprsknul smíchy.
"Jak víš, že je tlustý?" zeptala se mě Hermiona.
"Harry mi to řekl, když jsme společně nakupovali věci do školy."
Harry se zamračil. "Nevzpomínám, si že bych ti vyprávěl o mých příbuzných."
"Ale jo, vyprávěl. Odkud bych to jinak věděla?" "Ze snů," odpověděla jsem si v duchu. Celé roky si o mně děti v sirotčinci myslely, že jsem divná. Když mám teď příležitost někam zapadnout, nezkazím si to hned na začátku svými divnými sny. Musím si dávat více pozor na to, co říkám. Raději jsem proto změnila téma a začala jsem vyprávět o svém prvním magickém zážitku.
"Když mi bylo šest let, tak jsem se trochu pohádala s jednou holkou a to se pak přesunulo v takovou malou rvačku. Bylo jí tenkrát osm let a nějak se mi nad ní nedařilo vyhrát. Tak jsem si představila, jak ji odhodím a ona narazí do knihovny. No a ono se to pak stalo. Jako kdyby ji odhodilo něco neviditelného."
"Stalo se jí něco?" zeptala se mě Hermiona.
"Jenom zraněná ruka a lehký otřes mozku. Každopádně už se mi od té doby vyhýbá."
"Já asi půjdu hledat dál Trevora," řekl Nevill.
"Koho?" zeptal se Ron.
"Můj žabák. Někam se ztratil," vysvětlil mu Nevill.
"Půjdu s tebou," řekla Hermiona a společně s Nevillem odešla. Zůstala jsem v kupé s Ronem a s Harrym.
"Odkud se vy vůbec znáte?" zeptal se Ron, zatímco sahal po pytlíku, na kterém bylo napsáno Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak.
"Z Příčné ulice. Společně jsme tam nakupovali věci do školy."
"Aha," Ron vyndal z pytlíku malou fialovou fazolku a dal si ji do pusy. Vzápětí udělal znechucený obličej. "Fuj. To chutná jako borůvkové koláče pratety Jessie."
Ron mi podal pytlík s fazolkami. "Chceš?" nabídnul mi. Vzala jsem si od něj pytlík a váhavě se na něj podívala. Harry si všimnul mojí nejistoty a řekl mi: "Jsou to jenom fazolky, které mají různé příchutě. Ron říkal, že nikdy nenarazíš na žádnou dvakrát."
Ron přikývnul, zatímco jedl kotlový koláček, ale pak se zarazil. "Moment," podíval se na mě. "Ty jsi z mudlovské rodiny?"
"Možná ano, možná ne," odpověděla jsem mu. Ron se tvářil trochu zmateně, tak jsem ještě dodala: "Nevím, kdo jsou moji praví rodiče. Vyrůstala jsem mezi mudly v dětském domově a až do nedávna jsem vůbec netušila o existenci čarodějného světa."
Ron přikývnul a dál se zabýval kotlovým koláčkem. Vzala jsem si z pytlíku jednu černobílou fazolku a ochutnala jsme jí. Chutnala jako levná a přeslazená čokoláda, která nikomu nechutná.
"Ty jsi z čarodějnické rodiny?" zeptala jsem se Rona.
Ron přikývnul a vzápětí se otevřely dveře kupé. Ve dveřích stáli dva zrzaví kluci, kteří byli podobní Ronovi. Měli stejný odstín vlasů a stejné pihy v obličeji. Na rozdíl od Rona byli o něco vyšší a vypadali na starší.
"Ahoj Rone," pozdravil jeden z nich Rona.
"Ty budeš jistě Harry Potter," řekl ten druhý Harrymu. "Víš, že po vlaku chodí jeden malý kluk, hledá žábu a vykládá, že v tomhle kupé sedí Harry Potter."
"A asi má pravdu, Frede," potvrdil ten první.
"Akorát jsme nečekali, že tu bude sedět i náš mladší brácha," řekl Fred.
Ten první odsunul několik prázdných krabiček od sladkostí a posadil se na volní místo vedle Rona. Aniž by se zeptal, tak si vzal od Rona několik Bertíkových fazolek.
"Tohle," ukázal Ron na svoje bratry "…je Fred a George."
"Neskonale krásní a neodolatelní," dodal George, který seděl vedle Rona.
"K vašim službám, milady," uklonil se mi Fred. "Mohu znát jméno mladé dámy, která cestuje ve společnosti těchto dvou pánů?" zeptal se mě.
"Moje jméno je Katherine Beckerová," odpověděla jsem mu.
"Těší mě, že Vás poznávám, milady."
"Mě také, sire."
Fred se posadil vedle mě. "Rone, hoď po mně nějaké žabky." Ron nijak nereagoval, ale George mu hodil pár balíčků.
"Prosím lady, Vaše občerstvení dorazilo," podal mi jeden balíček s nápisem čokoládová žabka.
"Děkuji, mylorde," poděkovala jsem mu a vzala jsem si od něj balíček. Nebyl moc velký a bylo na něm napsáno "Čokoládová žabka". Otevřela jsem balíček a uvnitř byla žába z čokolády, která se trochu hýbala. Možná se zrovna chystala skočit, ale já jsem jí rychle chytla a snědla. Byla to dobrá čokoláda, ne tak levná a přeslazená jako ta ve fazolce. Chystala jsem se obal zahodit, ale George mě zarazil.
"Počkej, ještě karta." Nechápala jsem, co tím myslí, ale on vzal obal a vyndal z něj kartu. Na kartě byl obrázek černovlasé ženy, které bylo kolem čtyřiceti. Pod obrázkem bylo napsání Rowena z Havraspáru.
"Rowenu ještě nemám. Nevadí, když si ji vezmu?" Zavrtěla jsem hlavou. "Dám ti místo ní Damiena Krostowseho. Toho už stejně jednou mám." Podal mi kartu, kterou vyndal z obalu od svojí žabky.
"Ty sbíráš tyhle karty?" zeptala jsem se ho.
"Stejně jako většina čarodějů a čarodějek. Ty je nesbíráš?" zeptal se mě a já jsem zavrtěla hlavou.
"Ona nezná kouzelnický svět," informoval Ron dvojčata a oba dva se na mě zvědavě podívali.
"Fajn, tak já vám to shrnu. Našli mě v jednom rozpadlém domě, když mi byl asi tak jeden rok. Nikdo neví, kdo jsou moji rodiče. Vyrůstala jsem v mudlovském dětském domově a vůbec jsem netušila o existenci kouzelnického světa. Asi tak před měsícem za mnou přišel Hagrid a předal mi dopis. Další den jsem šla společně s ním a Harrym nakoupit věci do školy. Ještě nějaké dotazy?"
"Ani ne," řeklo jedno dvojče vedle Rona.
"My asi půjdeme dál. Musíme se všem pochlubit, že jsme mluvili s tím slavným Harrym Potterem. Snad se trocha z té jeho slávy odrazí i na nás," oznámil nám George a vstal.
"Promiň Harry, ale trochu tě využijeme. To víš, musíme mít, co nejlepší reputaci a ty nám ji zvedneš o sto procent," řekl Fred a vyšel ven z kupé.
"Prosím omluvte mě, milady. Moje služby si nyní žádají jiní." George se mi poklonil a odešel. Musela jsem se usmát jeho komediantství.
"Takhle blbne vždycky?" zeptala jsem se Rona.
Ron přikývnul. "Táta o nich říká, že jsou komedianti. V jednom kuse dělají nějaký vtipy a nějaký kousky. Často chodí ze školy dopisy, že zase něco provedli. Máma je z nich někdy na nervy. Říká, že z nich takhle nic dobrého nevyroste."
"A co si o nich myslíš ty?" zeptala jsem se ho.
"Že je s nimi sranda," pokrčil rameny.
Chvíli jsme se ještě, dokud kolem neprošel jeden starší student. Měl na hrudi připnutý odznak s velkým P a měl modrou kravatu. Informoval nás o tom, že za chvíli dorazíme do Bradavic, a pak odešel. Všichni tři jsme vytáhli svoje hábity a oblékli si je. Sotva jsme to udělali, vlak začal pomalu zpomalovat, až po několika minutách zastavil úplně.
Vzali jsme si těch pár věcí, co jsme tam měli a vylezli z vlaku. Venku byla spousta studentů v hábitech.
Zaslechla jsem, jak někdo volal hlubokým hlasem "Prváci!", tak jsem zamířila za hlasem. Zjistila jsem, že to volal Hagrid. Kolem něho se shromažďovali ti nejmladší studenti. Dál od nich jsem zahlédla několik lidí, se kterými jsem původně seděla s Dracem v kupé. Momentálně si chladně prohlíželi všechny okolo. Něčemu se zrovna smáli. Všichni měli ve tváři samolibý výraz. Kdo ví, co mají v plánu vyvést. Ignorovala jsem je a šla jsem společně s Harrym pozdravit Hagrida.
Hagrid se na nás usmál. "Tady ste vy dva. Už sem si začal dělat trochu starosti, když sem vás tady nikde neviděl."
Když se kolem shromáždil dostatečný hlouček lidí a po dalších Hagridových svolávání nikdo nepřicházel, vydali jsme se směrem k jezeru. Opatrně jsme vlezli do malých loděk pro dva. Loďky pluly samy, aniž by někdo pádlovat. Seděla jsem vedle hnědovlasé dívky, která za celou plavbu neřekla ani slovo, jen si mlčky prohlížela okolí. Kousek od nás jsem slyšela Hermionu, jak soustavně něco někomu vykládá o postavení hradu. Chvílema mi to připadalo, jako kdyby měla místo mozku encyklopedii.
Po chvíli jsme uviděli velký bradavický hrad. Měl hodně pater a několik věží. Byla to největší budova, jakou jsem kdy viděla. Spousta středověkých králů by nám mohla tento hrad závidět. Nyní bude tento hrad deset měsíců v roce po sedm let mým domovem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama