Puberta vítá mimozemšťany

17. května 2012 v 23:09 | NikaV |  Vlastní tvorba
"Mami, jakou zprávu chceš slyšet první? Tu dobrou nebo tu špatnou?" byla první slova, která řekla Karolína, když přišla ze školy domů. Kája chodila do posledního ročníku na základní škole. Na svůj patnáctiletý věk byla velmi vyspělá a v této době měla hodně práce. Byl zrovna květen alias měsíc písemek a Káje hrozila čtyřka z češtiny, trojka z dějepisu a angličtiny. Jinak z ostatních předmětů měla většinou jedničky, tu a tam se objeví i nějaká ta dvojka. Nejlíp ze všeho ji jde fyzika, matematika, přírodopis a chemie. V těchto čtyřech předmětech je také nejlepší ze třídy. A kromě písemek se také blíží závody v plavání, na které pilně trénuje.


Ještě ke všemu je její maminka Gabriela v 6. měsíci těhotenství a Kája ji musí hodně pomáhat, vzhledem k tomu, že její táta Dalibor, pracuje ve státních laboratořích. Momentálně pracuje na jistém hnojivu pro rostliny, díky kterému by se urychlil růst rostlin. Kája měla staršího dvaadvacetiletého bratra Alexandra, který již vyšel matematicko-fyzickou vysokou školu, což měla Kája také v úmyslu. Alex nyní pomáhá svému otci na tomto výzkumu, zatímco maminka byla nedávno na ultrazvuku a zjistila, že čeká holčičku. Právě zašívala některé nově vypadající oblečení po Káje, aby se nemuselo tolik nakupovat toho nového. Před ní leželo také několik katalogů, které byly otočené na stránky s věci pro miminka. Některé věci byly zakroužkované. Vypadalo to, že je velmi ponořená do šití, sotva vnímala okolí.
"Co? Cože? Promiň, přemýšlela jsem o jménu pro ni. Cože jsi to říkala?" probudila se náhle ze svého šicího nevnímání.
"A pak po kom to nevnímání mám. Ptala jsem se tě, kterou zprávu chceš slyšet jako první. Dobrou nebo špatnou?" řekla Kája, zatímco si sundávala kšilt, takže jí byly vidět její černé dlouhé vlasy, se kterými byla nedávno v kadeřnictví a nechala si je sestříhat. K tomu měla sluneční brýle se zelenými obroučky. Měla ráda zelenou, proto také měla v tu chvíli na sobě džínové ¾ kalhoty a dlouhé zelené triko s velkým tmavomodrým KM uprostřed.
"Tipnu si. Špatná známka z češtiny, jednička z fyziky, chemie nebo přírodopisu."
"Skoro ses trefila. Čtyřka z češtiny, jednička z fyziky a chemie. Jo a zítra píšeme test z příroďáku, tak se na to jdu připravit."
"Prosím tě, co se chceš učit? Vždyť jsi Merriová. Merriovým se nikdy nestalo, že by měli z těhlech předmětů horší známku než dvojku. A pokud jde o tu čtyřku, tak to tě chápu. Merriovým tyto předměty nikdy moc nešly. Ale byla bych ráda, kdyby si tu češtinu vytáhla aspoň na trojku. Snad jsi chytřejší než já a nebude ti hrozit propadnutí. Víš přece, že-"
"Mami, nemusíš mi dělat přednášku, já to vím. Na ten příroďák se chci jenom mrknout. Opakování, jasný? Jo a zajdu teď vyvenčit Maxe. A rovnou zajdu za Karou, abych jí donesla úkoly. Je totiž nemocná. Má zánět průdušek. Nebo to byl zápal průdušek? Teď nev - "
"A po cestě mi zajdi nakoupit. V kuchyni máš na stole seznam a peníze."
"Proč mi skáčeš do řeči? Víš, že to nemám ráda."
"Ty jsi mi skočila do řeči první."
"Ale ty ses jinak nedala zastavit."
Než se stihla Kájina maminka rozkoukat, Kája popadla kšilt, vodítko, seznam, úkoly, peněženku, peníze, zapískala na Maxe a vyrazila. Nejdříve zašla za Karou a po cestě musela na každém rohu či stromu zastavit kvůli Maxovi. U Kary proběhlo vše v pořádku. Její mamince předala ve dveřích sešity, jelikož Max nemohl dovnitř. Káje tedy zbýval již jen ten nákup. Po cestě na nákup, vždy procházela kolem knihkupectví. Většinou se tam zastavila jestli nemají nějakou novou encyklopedii. Tentokrát byla ve výloze kniha Člověk nebo Ufon. Tato kniha přímo zářila Káje do očí. Obal byl na černém pozadí, které bylo poseté hvězdami. Na obalu byl člověk, jehož pravá část byla ufonská a levá část lidská. Za ním na tom černém pozadí byla planeta, která byla také rozdělená na dvě části. Jedna vypadala jako Mars a druhá jako Země. Kája měla v peněžence své kapesné, což bylo 20 eur. Tato knížka stála pouhých 5 eur. Kája hned uvázala Maxe venku a běžela dovnitř. Měla štěstí zastihla tam ještě poslední knihu. Poté běžela jenom do krámu, ale již zavřeli.
Přemýšlela nad výmluvou pro mamku, proč to nestihla, když v tom ji Max zatahal za vodítko a Káje to došlo. Zkrátka řekne, že ji Max zdržel. Vlastně to ani nebude lež, jen pár maličkostí zatají. Nakonec se rozhodla, že si sedne na půl hodiny do parku a mrkne se, o čem že ta knížka vůbec je. Je o dívce, kolem které se začaly dít divné věci. Její matka si jí čím dál tím víc začala prohlížet a otec chodil čím dál víc do sklepa. A také dříve byla často a ráda středem pozornosti, ale nyní byla více uzavřená do sebe. Dále už se nedostala, jelikož byl čas jít domů. Tak se tedy sebrala a šla domů. To, že nepřinesla nákup nikomu nevadilo. Když přišla domů, tak se tam slavilo,protože její táta s Alexem konečně přišli na to hnojivo pro rostliny. Kájina maminka si udělala jamajský salát, protože neměla ráda pizzy, ale ostatní je měli. Kája měla ze všeho nejradši margheritu, Alex žampiónovou a táta salámovou. Kája tedy uklidila vodítko, vzala si pizzu, nalila si do skleničky Coca-colu a koukala se s ostatními na Kájin nejoblíbenější film, což byl E.T. mimozemšťan. Ani nevěděla proč, ale vždy se jí tento film líbil. &
Poté co skončil film, vydala se do svého pokoje. Oblékla si na sebe černou noční košili, vzala si knížku, co si koupila a chtěla si jí ještě projít, jelikož ji zajímalo jestli neobsahuje nějaké obrázky. Když si ji takto prohlížela všimla si, že celá knížka není jen o příběhu té dívky, jen do poloviny. Druhá polovina se týkala takzvané desáté planety Meza. Obyvatelé této planety byli mnohem vyspělejší civilizace než je Země. U nich již Mezoičané měli přístroje k létání a podobné věci, zatímco pozemšťané přemýšleli o tom, že se Země otáčí a ne svět kolem ní, jak kdysi lidé tvrdili a jak se proti tomuto názoru Galileo Galileli protivil. Také měli mezoišťané různé válečnické stroje a člověku se může zdát, že byli nezničitelní, ale nedokázali se vypořádat s přírodními poměry.
Jádro planety Meza se přestalo otáčet či změnilo hustotu, co bylo příčinou nikdo nezjistil. Zkrátka začaly problémy s jádrem a lidé museli být evakuováni. Planeta Mars byla již zabraná jejími obyvateli, se kterými udržovali mezoišťané přátelský vztah. Přesto však jim nebyl nikdo schopen pomoci, až pak připadla na myšlenku Země. Vzhledem k tomu, že je tlačil čas kvůli jejich jádru, museli být evakuováni co nejdřív. Takže vše proběhlo v noci a přistálo se na moři, odkud s falešnými doklady všichni postupně odletěli do všech koutů světa. Mezoišťané udržovali společně kontakt a tajili svojí skutečnost před pozemšťany. A tak se může stát, že polovina lidí na planetě Zemi není pozemšťanem, nýbrž mezoišťanem. Také v této knížce popisovali, jaký je rozdíl mezi pozemšťanem a mezoišťanem v otázce vzhledu. Je mezi nimi jen nepatrný rozdíl a to v očích. Pozemšťané mají různé barvy očí a bílé bělmo zatímco oči mezoišťanů jsou černé se tmavě zeleným bělmem. Dále už se však Kája nedostala, protože zaslechla na chodbě kroky a ona měla už jak dávno spát. Není divu, bylo za pět minut půl jedné. Kája se tedy rozhodla, že zhasne a bude spát, když v tom zaslechla na chodbě hlasy. Patřili jejím rodičům.
"Měli bychom jí to říct."
"Ne, ještě na to není připravená, Dalibore."
"Nemůžeme tak dlouho čekat. Do měsíce musíme odletět"
Kája se podivila. Odletět? Než se nad tím stihla pořádně zamyslet, všimla si její maminka pootevřených dveří od Kájina pokoje, něco potichu zašeptala a dovřela dveře. Kája slyšela, jak odcházejí do pokoje a ještě si něco šeptají, nebylo ale slyšet co, tak zalehnula a usnula. Zdál se jí dosti nepříjemný sen.
Běžela zrcadlovým bludištěm, a aniž by věděla proč, odmítala se podívat do jednoho z těch zrcadel. Bála se, co tam uvidí a raději se dívala do země. K hrudi si tiskla knihu, co si jí včerejší den koupila. Jak se koukala do země, neviděla, kam běží a narazila do jednoho zrcadla. Nic se jí nestalo, jen byla poškrábaná s několika boulemi. Zrcadlo ten náraz však nevydrželo a roztříštilo se na střepy. Jak tam tak Kája seděla po tom nárazu na zemi, chtě nechtě musela zahlídnout při tom svůj odraz v jednom ze střepů. Viděla v něm své oči a zaječela. Poté se probudila. Ležela ve svém pokoji a ve své posteli. Pomalu se zvedala a šla se napít do kuchyně. Vzala si skleničku, nalila si do ní trochu vody a napila se. Při tom si srovnávala myšlenky a pokoušela se vzpomenout, co ji tak vyděsilo. A pak si to uvědomila. Měla oči mezoišťanské.
"Bylo to určitě z té knížky. Neměla bych si ji číst před spaním." Skleničku dopila a šla si znovu lehnout.
Když se vracela chodbou do svého pokoje, zahlédla v obývacím pokoji malé světýlko. Nejdříve si myslela, že Alex se koukal na televizi a vypnul ji jen dálkovým ovládáním a ne tlačítkem pod televizí, tudíž svítilo u televize malé světýlko. Kája se tedy vydala k televizi, aby ji úplně vypnula. Když však došla k televizi, zjistila, že televize je vypnutá. Co to tedy svítilo, ptala se sama sebe. Světlo pocházelo z knihovny, která stála hned vedle televize. Jedna kniha byla podivně vysunutá, jakoby na ní nepůsobila gravitace. Normálně by už jak dávno spadnula na zem. Divné také bylo, že kniha neměla napsán název a autora. Bylo tam jen blikající světlo. Kája měla v úmyslu knihu vyndat a prohlédnout si ji zblízka, jakmile se však dotkla knihy, podlaha se pohnula a sjela s ní do podzemí. Celá udivená se Kája rozhlédla kolem sebe a opatrně udělala krok vpřed. Jakmile sešla z podivného výtahu, Připadala si jako v tajném sklepení, kde se provádějí pokusy. Zdi byly z cihel přemalované černou barvou. Zem byla pokryta bílým linoelem. Byla to jen chodba, která byla zakončena velkými šedými ocelovými vysouvacími dveřmi a místo zámku měly malý černý obdélník. Kája se v domnění, že tam jsou schovaná tlačítka, na které se má vyťukat jistý číselný kód, dotknula toho obdélníku. Jakmile se toho dotknula, rozsvítil se obdélník zeleně a dveře se otevřely.
Uviděla velkou laboratoř. Napravo byli kádinky, lahvičky a různé chemické prostředky. Nad nimi bylo vystaveno několik lahviček, které byly naplněné zářivou tekutinou a pod nimi byly napsané cedulky. Pod hnědozelenou tekutinou bylo napsané "rychle rostoucí hnojivo pro rostliny". Kája usoudila, že to bylo to hnojivo, které dnes objevil její táta. Nalevo byly páčky, tlačítka, monitory, mikrofony a podobné věcičky. Jeden z monitorů byl zapnut a ukazoval plán vesmírné lodě. Kája ale šla dál a dál stále rovně. Nevšímala si počítačů nalevo a ani chemie na pravé straně. Šla stále dál, až se zastavila. Přímo před ní to stálo. Důkladně to shlédla pohledem. Ach ano, byla to pravda, Před ní opravdu stála vesmírná loď. A zezdola, z míst, kde se nachází trysky lodě, se ozýval rachot. Někdo tam něco montoval. Přímo u Kájiných nohou byl žebřík. "Haló! Je tam někdo?" ozval se mužský hlas zezdola. Kája pomalu s vyvalenými oči ustoupila dozadu, nevšimla si však, že za ní je nářadí a šlápla na šroubovák, po kterém uklouzla a spadla na zem. Než se ale stihla zvednout, někdo vylezl po žebříku nahoru.
"Kájo?" optal se neznámý.
Kája celá udivená poznala neznámého. Ze svých vyprahlých úst koktavě vypustila jeho jméno.
"Alexi?"
"Takže konečně. To je senzační zpráva. Konečně odsud můžeme vypadnout."
Alex se k ní vrhnul, aby ji radostí objal, ale ona se mu vytrhnula. Při tom Alexovi spadly jeho velké černé sluneční brýle a Kája spatřila jeho oči. A zaječela. Její křik vzbudil rodiče, kteří spokojeně spali v ložnici. Otec běžel ihned do obývacího pokoje zatímco matka do Kájina pokoje. Jakmile uviděla prázdnou postel, běžela do obýváku za otcem.
"Dalibore! Kája není u sebe."
"Musíme do laboratoře. Alex tam chtěl ještě něco dodělat na tryskách"
Otec povytáhnul z knihovny knihu a s matkou sjel dolů do laboratoře. Matka společně s otcem přitiskli prst na placku jako Kája předtím. Placka se rozsvítila zeleně a oba vběhli dovnitř. Otec s matkou běželi dále k raketě, k místu, kde ještě před chvílí byl Alex s Kájou. A byli tam stále. Kája zděšeně hleděla stále do Alexových očí, mezoišťanských černých očí se zelenými bělmy. Tentokrát si ale byla Kája jistá, že to nebyl sen.
"Co se tu děje?" optala se dychtivě Kájina maminka.
"Mně se… zdál takový divný sen, tak jsem se šla napít a pak jsem sáhla na tu knihu sjela jsem sem dolů a pak jsem uviděla Alexe a… a …. Může mi někdo říct co se to tu děje?"
"Pojďme raději nahoru do kuchyně, tady to vypadá na dlouho."
O chvíli později seděli všichni v kuchyni a před každým stál hrnek teplého čaje.
"Víš ono pravda je, že kdysi existovala desátá planeta. Nacházela se mezi Marsem a Jupiterem. Proto je tam takové místo a teď je tam pás asteroidů."
"Tati, zadrž. O tomhle už vím. Včera jsem četla knížku, kde se psalo o planetě Meza."
"Vážně? Tak to nám hodně pomůže při vysvětlování. Kde jsi skončila?"
"Všichni mezoišťané byli evakuováni sem na Zem."
"No vida. Takže ten zbytek se dá shrnout do jedné věty. My všichni tady jsme mezoišťanská královská rodina. Chápeš?"
"Moment. Ty mi chceš říct, že jsem nějaká princezna?" Kája slovo princezna vypustila z úst s nechutí a bylo to na ní vidět.
"Ehm…jo."
"Takže vy…vy jste mi celý můj život lhali? A jak to že Alex o tom věděl?"
"Víš, tenkrát při evakuaci byla tvoje maminka těhotná a Alexovi bylo pět let."
"A to jste mi to nemohli říct?"
"Nechtěli jsme tě stresovat. Pracovali jsme na obnovení planety a planeta je již obnovena."
"Takže jste mi radši celý můj život lhali? Celých 15 let? Doufám že po mě nebudete chtít abych se tam stěhovala."
"No, víš, je to naše povinnost."
To už Kája nevydržela a vyhrkly jí slzy. S brekem vyběhla z kuchyně. Běžela do svého pokoje a nevnímala nic kolem. Nevnímala volání rodičů, nevnímala štěkot Maxe ani to, že porazila koš na odpadky, který byl připravený k vynesení. Doběhla ke dveřím svého pokoje, které byly otevřené, vběhla dovnitř a hlasitě za sebou prásknula dveřmi. Její otec chtěl běžet za ní, ale matka ho zastavila.
"Nech ji, Dalibore. Dej jí čas."
Těsně před svítáním vstoupila Kájina maminka do jejího pokoje. V rukách nesla skřínku. Skříňka byla bílá, ale přestože to byla jen barva, zářila. Skříňka nebyla však celá bílá, víko měla černé jako vesmírnou oblohu a bylo poseté malými diamanty, které na černém podkladu vypadaly jako hvězdy. Kájina maminka otevřela opatrně vešla a potichu se zeptala.
"Kájo?"
Náhle zavanul vítr a dveře se zabouchnuly. Kájina maminka se rozhlédla odkud se vzal ten průvan. Pokoj byl prázdný a okno otevřené dokořán. Záclona v okně vlála ve větru a Kájina maminka se zachumlala do svého kašmírového svetru. Přešla pokoj a došla k oknu, kde odložila skříňku na stolek u okna. Vyklonila se z okna a rozhlédla se. Kája měla z okna báječný výhled na město. Jejich dům stál na nejvyšším bodě města na Královském kopci a Kája měla pokoj hned v podkroví. Měla vlastně pokoj na nejvyšším místě ve městě. A proto měla Kája tak báječný výhled. Obzvlášť nyní v noci, kdy byla tma a domy měly rozsvícená okna. Město tak vypadalo jako vesmír a rozsvícená okna byly hvězdy. Kájina maminka nad tím jen mávla rukou a vylezla na malou stříšku od garáže, která byla pod oknem. Vzala skřínku, kterou si předtím odložila a položila ji nahoru nad okno na střechu, vedle vzlykající Kájy. Její maminka moc dobře věděla, že si tam vždy vyleze, když chce být sama. Nyní tam seděla s uplakanýma očima. Kájina maminka si z malého výstupku udělala schůdek a vyhoupnula se nahoru na střechu hned vedle Kájy. Při pohledu na město se otřásla z důvodu velkého strachu z výšek, což vysvětluje, proč je ložnice rodičů v přízemí. Kája se na ni otočila. "Co tady děláš? Ještě ublížíš sobě i Zuzce, té malé."
"Jdu si s tebou o tom promluvit. Co ti vadí na tom, že nejsi pozemšťan?"
"Mám hned několik důvodů. Vadí mi to stěhování a tak to, že jste mi celou tu dobu lhali."
"Nechtěli jsme ti říct pravdu, aby ti to priceznování nestouplo do hlavy. Když jsme odjížděli tak Alex byl kapku rozmazlený.
"Alex a rozmazlený? Vždyť je to člověk do nepohody."
"No tenkrát byl rozmazlený, ale život prostého člověka ho srovnal."
"To vysvětluje, proč jste mi lhali, ale pořád zbývá to stěhování."
"Věř mi, že na obnovené planetě Meza je krásně. Teda jen vyrostou rostliny, díky tomu tátovu hnojivu."
"Ale co moji kámoši tady?"
"Víš, tohle město bylo postaveno mezoišťany. Tenkrát tady všichni byli mezoišťané, ale pak toto město objevili pozemšťané a začali se sem postupně stěhovat. Takže je šance, že tvoji přátelé jsou také mezoišťané.
"Dobře, vzdávám se. Odjedu tam s vámi nebo spíše odletím." Při těchto slovech se Kája podívala nahoru na hvězdy.
"Jenom se mi moc nelíbí, že musím být princezna."
"Neboj, mám něco, co tě přesvědčí."
Kájina maminka sáhnula vedle sebe a vzala skříňku. Kája, která si do této chvíle skříňky nevšimla, vyvalila oči. Na první pohled poznala bílou barvu, její oblíbený kov, platinu. Káje se právě splnilo jedno z jejích přáních, vidět platinu. Kájina maminka položila skříňku Káje na klín.
"Otevři ji."
"Ale jak? Je zamčená. Vidíš přece ten zámek."
"Vzpomínáš na náš dárek k tvým patnáctým narozeninám?"
"Ten řetízek? Nosím ho pořád na krku." Kája si sáhla ke krku a rozepnula si řetízek. Byl stříbrný s malým srdíčkem, které mělo uprostřed vyryté velké M,
"Co je s ním?"
Kája chtěla něco vyzkoušet. Všimla si, že zámek na skříňce je ve tvaru malého srdíčka. Kája své srdce na řetízku přiložila k zámku. Srdíčko tam přesně zapadlo, zámek cvaknul, skříňka se otevřela a Kája s maminkou mohli spatřit obsah skříňky. Káje z toho, co uviděla, spadnula čelist a oči jí div nevypadly z důlků, jak je vykoulila. Vevnitř, ve skřínce byl červeno zelený polštářek se stříbrně vyšitým lemem. Káju však udivilo to, co bylo na polštářku. Kája uviděla překrásnou platinovou korunku. Nevypadala ale jako obyčejná korunka, co nosily princezny v pohádkách. Byl to platinový kroužek ve tvaru vlnky s velkým diamantem uprostřed ve tvaru papírového draka. Vedle diamantu, na levé i pravé straně, byly navíc dva zelené drahokamy. Káje z toho pohledu vyschnulo v krku a po chvilce úžasu se začala vzpamatovávat.
"To je… já…já bych…mohla?" začala koktat Kája směrem k matce.
Její maminka se na ni podívala pohledem "nic nedělej a koukej" a rukama sáhnula po korunce. Vzala korunku do rukou a nasadila korunku Káje na hlavu. Té koruna padnula jako ulitá "Je tvoje, patří ti." Odpověděla maminka na nevyslovenou myšlenku v Kájině hlavě.
"Já… kdy odletíme?"
"Už ti nevadí být princeznou."
"S touhle korunkou budu klidně i prezidentkou zeměkoule. Jenom doufám, že po mě nebude nikdo chtít, abych jednou kralovala."
"Bezva. Nepůjdeme dolů? Chce se mi už spát."
"Máš pravdu. Už půjdu." Kájina maminka seskočila ze střechy na garážní stříšku. "A tu skříňku si můžeš nechat." dodala jen tak mimochodem a vlezla oknem dovnitř, do pokoje. Po chvíli zaslechla Kája bouchnutí dveří, maminka pravděpodobně odešla z pokoje. Kája se rozhlédnula nad městem, vzala platinovou skříňku a slezla dolů nad garáž, odkud prolezla oknem do pokoje. V pokoji položila skříňku s korunkou vedle nově koupené knihy a sama si lehnula do postele, kde ihned po zavření očí usnula.
Další den se probudila těsně před polednem. Chvilku ještě koukala do stropu a připomínala si, co se jí v noci stalo. Přitom poslouchala zpěv ptáků a jestli něco v domě nezaslechne. Slyšela jen chrápání svého táty a došla tedy k závěru, že nejspíš všichni spí. Vstala tedy, oblékla si své oblíbené zelené šaty s bílými krátkými rukávy, ke kterému si vzala žluté legíny. Poté se vydala do kuchyně a po cestě nahlédla do ložnice,, na své spící rodiče. Když pak šla do kuchyně, procházela kolem otevřených dveří do obývacího pokoje, kde Alex spal na pohovce a Max pod ním.
V kuchyni se pustila do připravování snídaně. V ledničce našla spoustu vajíček , tak je udělala na různé způsoby. Udělala třeba volské oko na slanině, vajíčka na měkko a míchaná vajíčka. K tomu začala opékat pár krajíců, takže vznikly topinky a dala vařit čaj. Z lednice vyndala mléko, pár mazacích sýrů a oloupala česnek. Také dala vařit párky a prostřela stůl. Za čtvrt hodinky se z prázdného stolu stal švédský stůl, kde si každý přišel na své. Tátovi, který měl rád topinky s mazacím sýrem a nakrájeným česnekem, jemu Kája namazala pár topinek, nakrájela česnek a z česneku vytvořila na topince nápis Meza. Alex měl zase rád párky, takže mu Kája vytvořila z párků taktéž nápis Meza. Mamince, která měla ráda volská oka a míchaná vajíčka, byl vytvořen Kájou nápis z míchaných vajec. Kája se podívala na stůl a musela se usmát. "To je mi tedy bohatá snídaně."ozvalo se za Kájou. Kája se bleskově otočila a uviděla Alexe.
"Ještě aby ne Vaše Veličenstvo."prohodila Kája s úsměvem "Kdy odlétáme?"
"Za pár týdnů. Zdá se, že už ti to nevadí."
O tři týdny později se Kája ve škole loučila se svými kamarády a v duchu doufala, že je uvidí na nové planetě. Rodiče jí již vše zařídili, takže pro ostatní odjížděla s rodiči jinam, do jiného města. Ve škole jí její třídní učitelka popřála hodně štěstí v novém městě. Jakmile přišla domů pustila Maxe ven a šla si zabalit věci. Oblečení zabalila do kufrů, knížky a další svoje věci dala do krabic. Také sundala z matrace prostěradlo a z peřin svlékla povlečení. Asi za dvě hodiny byla s tím vším hotová, tak zapsala co je ve které krabici. Jakmile tohle dokončila, přišla do jejího pokoje Alex a odnesl věci. Po chvíli bylo vše naložené v nákladním prostoru rakety. Kája vyšla schody nahoru do rakety a vešla do pilotní kabiny. Spatřila jak Alex s tátou sedí v předu u řízení. Za nimi seděla maminka a Kája se posadila do křesla vedle ní. ¨
"Připraveni, tak jedem. Je tady vykopán jeden tunel kudy se dostaneme s raketou z města a při startu nás žádný pozemšťan neuvidí." Alex zmáčknul jedno tlačítko před sebou a rázem se celá raketa propadla do země a než se všichni nadáli už byli za městem na kopci. Táta tedy zmáčknul tlačítko, trysky se zažehnuly a raketa mířila vzhůru ke hvězdám. Kája si na chvíli zdřímnula, pak ji jen probudil Alex když vstával a Káje řekl ať si sedne na jeho místo. Kája si poslušně sedla na Alexovo místo a přímo před ní bylo velké okno, ve kterém viděla Zemi, tak malou jako je obyčejný míč.
"Chyť pevně klipsy. To je to před tebou. Jakým směrem je nakloníš, tím směrem poletí raketa. Vedle sebe máš páčku na ovládání rychlosti. Hodně štěstí vypínám autopilota." Kájin táta zmáčknul jedno tlačítko Rázem se celá raketa otřásla a zastavila se. Kája bleskově popadla klipsy a naklonila je dopředu, k čemuž dala páčku kapku dopředu a raketa se začala posouvat dopředu.
"A to se může? Můžu řídit i když je mi teprve patnáct?
"Jistě. Vesmírný průkaz se u nás dostává už ve 14 letech. Koukni támhle je planeta Meza, budeme přistávat. Všichni připoutat." Všichni v raketě se připoutali a táta se ujal řízení. Pak chvilku mluvil do mikrofon a po chvilce začal různě naklánět klipsy, dokud se raketa nenaklonila svisle vzhůru a trysky byly směrem k Meze. Raketa začala pomalu klesat k Meze, až nakonec klesla úplně do hangáru a táta vypnul trysky. Pak zmáčknul tlačítko a dveře od rakety se otevřely. Kája se odpoutala, zvedla se z křesla a došla ke dveřím. Rozhlédla se, jak to vypadá veknu a vykročila do nového života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 FanFiction-Klub FanFiction-Klub | Web | 13. června 2012 v 15:51 | Reagovat

Ahoj, veľmi radi ťa do klubu prijmeme, ale pošli nám prosím link na foto, ktorú chceš mať v profile :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama