Cesta přes hřbitov

10. května 2012 v 22:56 | NikaV |  Vlastní tvorba
Měla jsem se vydat normální cestou. Nemusela jsem jít přes hřbitov. V tom případě bych ale přišla pozdě. Kdybych se nezapovídala s kamarádkami, tak bych nezapomněla na čas. Teď musím hnát nebo mě sestra zabije. Měla jsem jí doučovat a já na to zapomněla. Toho, že je pozdě, jsem si všimla, až když padla tma. Zrovna zavál studený vítr. A ještě ke všemu jsem si dneska nevzala bundu. Honem ať jsem doma.


Najednou zaslechnu zezadu nějaký zvuk. Jakoby někdo šlápnul na větev. Rychle se otáčím. Nic tam není, asi se mi to zdálo. Pokračuji v cestě. Jakmile se otočím, přede mnou někdo stojí. Jeden kluk v mém věku. Tmavé vlasy, bledá pleť, tmavé oči a tmavé oblečení. Podezřele se na mě usmívá. Ustoupím o krok a v kapse zatnu pěst.
Zeptám se ho: " Kdo jsi? Co chceš?"
"Edward. Chci tě jenom doprovodit."
"Já půjdu raději sama. Pospíchám." Odstrčím ho a pokračuji dál v cestě. Neslyším žádné další kroky. Otáčím se a není tam. Kam zmizel? Přidám do kroku.
Doma jsem o tom pověděla sestře. Jsme dvojčata, ale každá je jiná. Já mám raději umění a ona paranormální jevy a podobně. Když jsem přišla domů, četla něco o upírech. Nejdřív na mě vyjela, že jdu pozdě. Když jsem jí pověděla o tom setkání, rozsvítily se jí jiskřičky v očích. Začala blábolit něco o tom, že je to možná upír. Ti se prý pohybují neslyšně a rychle. Zničehonic se někde objeví. Jsou rychlí a nebezpeční. Prý mám na něj zkusit česnek, mít u sebe svěcenou vodu a nosit růženec. Radši jsem odešla do svého pokoje a nechala ji tam.
O několik dní později jsem se vracela z kroužku opět pozdě jako nedávno. Chtěla jsem být brzo doma, tak jsem to vzala zase přes hřbitov. Stejně jako nedávno jsem zaslechla křupnutí větvičky. Otočila jsem se a potom se objevil za mnou.
Zeptal se mě, jestli se dnes nechám doprovodit. Ze zvědavosti jsem řekla ano. Pokračovala jsem dál v cestě a on vedle mě. Nastala chvilka ticha. Těsně před koncem hřbitova začal.
"Jak se jmenuješ?"
"Nikola. Odkud jsi? Máš divné jméno. Edward nezní moc česky."
"Přistěhovali jsme se z ciziny. Mamka byla Češka, tak jsme se sem zase vrátili."
"A kde bydlíte?"
"Tady, hned vedle hřbitova."
"To je trochu děsivý."
"Mně to nevadí. Mám výhled na hřbitov a hodně toho tady vidím. Třeba tebe, ale dost o mně. Jak jsi na tom ty? Nechceš si se mnou někdy někam zajít?"
"No zítra mám čas, tak ve tři?"
"Tak brzo? Odpoledne mám hodně kroužků. Co takhle k večeru. Dáme si sraz na tomhle místě, bereš?"
"Jo, klidně."
"Už musím jít. Tak ahoj zítra."
Edward odešel a nechal mě tu samotnou. Divné je, že se chce scházet až za tmy a na hřbitově. Doma jsem o tom řekla sestře. Pořád se drží té upírské teorie.
Další den, když jsem čekala na Edwarda, jsem našla v kabelce růženec a česnek. Teď to tu bude páchnout česnekem a Edwarda to odpudí. Je docela pěkný kluk a mně se líbí. Sestra určitě jenom žárlí. Česnek jsem vyhodila do koše a růženec zahrabala hluboko do batohu. Když přišel Edward, tak se zarazil.
"Ahoj. Necítíš tu někde česnek?"
"Ne. Možná něco z toho koše. Sedneš si sem vedle mě nebo někam půjdeme?"
"Můžeme se tady procházet."
Všimla jsem si, že se schválně při té procházce vyhýbal tomu místu s česnekem. Já tu sestru zabiji. Určitě si teď o mně bude Edward myslet, že jsem divná a smrdím česnekem. Později jsem navíc zakopla a kabelka se mi vysypala. Ochotně mi pomáhal, dokud se nedostal k růženci.
"Ty nosíš růženec?"
"Ne, ten mám od své praštěné sestry."
Potom rychle změnil téma a my se procházeli dál. Celou dobu se mě ptal na různé věci. Moje oblíbené jídlo, hudba, film… Mluvili jsme o všem možném, jen o sobě toho moc neříkal.
Takhle jsme si dávali rande několik dní. Sestře jsem o tom moc neříkala. Za ten růženec a česnek jsem na ní byla docela naštvaná. Jednou jsme se zastavili u něj doma, prý si tam něco zapomněl. Nechal mě čekat před domem. Celý ten dům byl pěkně strašidelný. Takový tmavý, hrůzostrašný.
Další den není nikdo doma. Pozvala jsem ho k nám. Chtěla jsem udělat svoji specialitu, česnekové těstoviny. Všichni říkají, že jsou výborné. Musím si ale vzít nějaké žvýkačky na čerstvý dech. Koupila jsem si jich pěknou zásobu. Přišel přesně na čas, v šest hodin jak jsme byli domluvení. Jako vždy byla už tma. Pustila jsem ho dál. Přinesl nějaký horor, myslel, že bychom si ho pustili. Zapomněla jsem mu říct, že to má být večeře a on s tím nepočítal. Myslel, že se budeme jen koukat na film, takže už jedl. Šli jsme tedy do obývacího pokoje, kde jsem pustila film a sedla si vedle něj na gauč.
Film byl dost napínavý, že jsem po chvilce přestala vnímat vše kolem. Přitom jsem položila Edwardovi hlavu na rameno. V tu chvíli jsem začala vnímat okolí. Všimla jsem si že, se Edward vůbec nedívá, jen mě pozoruje. Kouká tak divně, jako bych byla jídlo. V jeden moment, když jsem otočila hlavu, abych se na něj podívala, jsem měla dojem, jako by měl dva zuby delší a špičatější.
Zamyslela jsem se nad sestřinou teorií. Všechno to do sebe zapadá. To jídlo, česnek, růženec, hřbitov… Napadlo mě, kam jsem jenom dala ten růženec. Zůstal v té kabelce, ale ta je v mém pokoji. Vymluvila jsem se, že si musím odskočit a odešla pro něj do svého pokoje. Když jsem se vrátila, nesla jsem si ho u sebe na krku. Edward si toho hned všimnul a zeptal se na něj.
"Je po babičce a mně se líbí."
"Můžu si ho prohlédnout?"
"Klidně" Edward vzal růženec do ruky. Teď mi spadl kámen ze srdce. Kdyby byl upír, tak by se ho nemohl dotknout.
Chtěla jsem se jít dál koukat a přitom se k němu přitulit. Třeba bychom se časem dostali i k nějakému tomu polibku. "Půjdeme se dál koukat?" Edward mě chytnul za ruku, až mě to trochu zabolelo.
"Víš, jednu věc bys měla vědět. Já jsem tak trochu upír."
"Nemůžeš být upír. To by ses nemohl dotknout růžence."
"Pravda je, že růženec chrání před upíry, ale jen ty, kteří věří v boha."
Edward si mě přitáhl k sobě a já se snažila vyprostit, ale Edward mě držel pevně. Edward se už chystal kousnout mě a ústy se skoro dotýkal mého krku. Zbýval jen kousek a já začala litovat svých hříchů. Edward otevíral pusu a já cítila jeho dva špičaté zuby na krku.
Prudce jsem sebou trhla a najednou jsem se ocitla ve tmě na něčem měkkém. Bylo ticho, dokud najednou vedle mě něco nezačalo řvát. Byl to budík a to všechno byl jen sen. Už nikdy se nebudu večer před spaním dívat na horor o upírech a nebudu nikdy chodit domů přes hřbitov.

A/N Mně osobně se tato povídka moc nelíbí. Psala jsem ji narychlo do jedné soutěže, když mi bylo 13 let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | E-mail | 14. října 2012 v 18:36 | Reagovat

Náhodou...mně se ta povídka líbila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama