4.kapitola - Příčná ulice - 2/2

10. května 2012 v 23:06 | NikaV |  První část - Schopnosti

Vešla jsem do obchodu s názvem Madame Malkinová / Hábity pro každou příležitost. Vevnitř stála Madame Malkinová, což byla baculatá, usměvavá čarodějka ve fialovém hábitu. Hned poznala, že pojedu do Bradavic a zavedla mě dozadu, kde mě postavila na stoličku, přetáhla mi přes hlavu hábit a začalo ho špendlit na správnou délku. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, s překvapením jsem zjistila, že vedle mě na stoličce stojí ten samý chlapec, který mě vyrušil při vybírání hůlky.
"Ahoj," pozdravil mě. Jeho hlas byl chladný a povýšený, stejně jako jeho výraz v obličeji. "Jsem Draco Malfoy."
"Ahoj," odpověděla jsem mu na pozdrav. "Jsem Katherine Becker."
"Hmm…" Na chvíli se zamyslel a pak se na mě podíval s výrazem, jako kdybych byla jen obtížný hmyz. "Ty jsi z mudlovské rodiny?" zeptal se mě a v jeho hlase bylo znát ještě více povýšenosti.
"Neznám svoje pravé rodiče, takže nevím. Proč tě to zajímá?"
"Tvoje jméno mi nic neříkalo, tak jsem myslel, že jsi z mudlovské rodiny. Ono ty mudlovské šmejdy, co nemají rodiče kouzelníky, by vůbec neměli do školy přijímat. Magie má zůstat pouze mezi čaroději a nebrat nikoho z mudlovských rodin."
"Takže podle tebe, když někdo má mudlovské rodiče a objeví se u něj kouzelnické schopnosti, neměl by je vůbec rozvíjet a žít dál mezi mudly?"
"Přesně tak."
"A co když někdo žije mezi mudly život, který nemá rád? Co když cítí, že je nějak jiný? Co když v dětství omylem použije svoje schopnosti, o kterých neví, že je má, a ostatní mudlové se mu pak straní? Nechal bys ho pak žít život, kdy nikdy nebude plně přijat mezi mudly?"
Dracův výraz v tváři se změnil. Svými otázkami jsem ho vyvedla z míry a on zaváhal.
"No, možná v takovém případě by pro něj bylo lepší, kdyby nastoupil do Bradavic." Chvíli potom jsme tam stáli potichu a nechali ostatní, ať nám špendlí hábity. Nejspíš poslouchali, o čem jsme se bavili, ale nedali na sobě nic znát.
Po chvíli Draco promluvil: "Přemýšlela jsi už, do jaké bys chtěla koleje?"
"Koleje? Vyrůstala jsem v mudlovském sirotčinci. To, že jsem čarodějka, vím od včerejška. Takže vůbec netuším, o jakých kolejích mluvíš."
Draco se na mě podíval lítostivým pohledem a začal mi vysvětlovat pojem koleje. "V Bradavicích jsou čtyři koleje. Každá kolej má svojí společenskou místnost. Při hodinách se snažíš získat pro svoji kolej získat body, a když něco provedeš, tak tvoje kolej o body přijde. Na konci roku kolej s nejvyšším počtem bodů získá školní pohár. Ty koleje se jmenují Zmijozel, Havraspár, Mrzimor a Nebelvír. Do koleje tě rozřadí podle tvých vlastností. Ti chytří jdou do Havraspáru, ti stateční do Nebelvíru, ti čistokrevní do Zmijozelu a všichni ostatní do Mrzimoru. Já se pravděpodobně dostanu do Zmijozelu. Všichni moji předkové chodili do Zmijozelu, takže všichni čekají, že se tam také dostanu."
Čarodějka, která mu špendlila hábit, právě dokončila svoji práci. Draco seskočil ze stoličky a rozloučil se se mnou.
"Tak ahoj. Uvidíme se v Bradavicích a doufám, že ve Zmijozelu," rozloučil se se mnou a přitom se na mě mírně pousmál.
"Uvidím, jak to dopadne. Ahoj," rozloučila jsme se s ním.
Chvíli jsem tam stála na stoličce a po chvilce dorazil do obchodu i Harry. Čarodějka ho postavila na volnou stoličku, kde stál doteď Draco. Harry mi vyprávěl o svojí hůlce. Koupil si cesmínovou hůlku, jedenáct palců dlouhou s perem ptáka z fénixe. Potom Harry trochu posmutněl, když mi povídal o tom, že fénix, od kterého má jeho hůlka pero, ztratil ještě jedno pero. Tuhle hůlku, ve které je toto druhé pero, a která je díky tomu sestrou jeho hůlky, si koupil člověk, který způsobil Harrymu jizvu na čele. V tuhle chvíli, kdy mi to Harry vyprávěl, jsem se rozhodla využít příležitosti a zeptat se ho na něco, co mi vrtá hlavou od doby, co jsme vešli do Kotle.
"Harry, proč jsi vlastně tak slavný? Proč všichni ti lidé v Kotli si s tebou chtěli potřást rukou a každý z nich znal tvoje jméno? Proč máš tu jizvu na čele?"
Harry mi začal poněkud neochotně vyprávět svůj příběh. Údajně před jedenácti lety byl jeden mocný, zlý černokněžník, který se jmenoval lord Voldemort. Všichni se ho báli a on jedné říjnové noci přišel do domu, kde žil s rodiči. Harrymu byl teprve jeden rok, takže si nic nepamatuje. Od Hagrida ví, že zabil jeho rodiče, a když se pak pokusil zabít i jeho, něco se stalo. Stalo se něco, co Voldemorta skoro zabilo a Harrymu to způsobilo na čele jizvu. Kvůli tomu je tak slavný, že zničil Voldemorta.
"…a tak mi to včera Hagrid pověděl. Jsem slavný kvůli něčemu, na co si ani nepamatuji. Jediné, co si pamatuju je zelené světlo. Do včerejška jsem žil u svých příbuzných a vůbec jsem netušil, že jsem čaroděj."
"Tak tohle máme společné. Já do včerejšího dne také netušila, že jsem čarodějka."
V tu chvíli mi madame Malkinová oznámila, že je můj hábit hotový a po chvilce byl i Harryho. Společně jsme odešli za Hagridem, který čekal před obchodem. Zatímco jsme byli vzadu, využil naší nepřítomnosti a zašel do obchodu koupit Harrymu dárek. Nyní v ruce svíral klec se sněžnou sovou. Byla nádherná a já jsem ji Harrymu záviděla. Harry poděkoval Hagridovi za dárek.
"Jak ji pojmenuješ?" zeptal se ho Hagrid. Harry chvíli přemýšlel a po chvíli se rozhodl pro jméno Hedvika.
Hedvika byl náš poslední nákup ten den. Odpolední slunce už začínalo zapadat a my jsme odcházeli z Příčné ulice obtěžkáni taškami. Naštěstí jsme s Harrym měli Hagrida, který nám se spoustou věcí pomohl. Pro něj to bylo lehké. Nejprve Hagrid s Harrym doprovodili mě domů. Hagrid mi položil tašky před dveře a podal mi obálku.
"Máš v ní lístek na vlak, kterej tě odveze do školy. Jede ti to prvního září z nádraží King´s Cross. Jo a teď, když už máš hůlku, nesmíš používat žádná kouzla, takže bacha na to. Kouzla budeš moct používat, až budeš dospělá. Jinak mužeš čarovat jenom ve škole. Užij si zbytek prázdnin," rozloučil se se mnou a přívětivě se na mě usmál.
"To vy dva taky," rozloučila jsem se s nimi.
Hagrid s Harrym odešli ulicí. Vzala jsem tašky a vešla jsem dovnitř. Zjistila jsem, že u okna stojí Tom a Valerie a snaží se vypadat nenápadně.
"Hledala tě tu Annie," oznámila mi chladně Valerie.
"Hmm…" odpověděla jsem jí a obrátila jsem se na Toma. "Pomohl bys mi s těmi taškami nahoru, prosím?" požádala jsem ho.
Tom chvíli váhal, ale pak přikývl a vzal si ode mě několik tašek, které nesl nahoru. Neuniklo mi, že se snaží zahlédnout obsah tašek. Naštěstí byly dobře zavřené, takže neměl moc velkou šanci zjistit, že právě nese kotlík, lahvičky a přísady do lektvarů. Možná mohl akorát po hmatu poznat kotlík. Jestli něco poznal, tak to na sobě nedal znát.
Když vyšel nahoru do mého pokoje, položil mi tašky na postel. Poděkovala jsem mu za pomoc a zavřela za ním dveře. Zbytek večera jsem strávila prohlížením knih. Byla jsem do čtení tak zabraná, že jsem ignorovala svůj kručící žaludek a prošvihla jsem večeři. Když jsem pak usínala, nemohla jsem se dočkat, až budu moci použít některá kouzla z knížek.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama