Nový život - 1.kapitola - Život předtím

10. května 2012 v 23:21 | NikaV |  Vlastní tvorba
Simonovy rty jsou medově sladké. Přestože jsme spolu už rok, nemůžu na něj přestat myslet. Pořád na něj vzpomínám, obzvlášť na ty části s líbáním. Kdybych mohla tak bych se s ním líbala navěky, jiná činnost mě neláká, pokud ovšem nepočítám sex.


Dnes večer spolu máme výročí v podobě večeře a potom přespání u něj. Teda vlastně u nás. Nedávno jsem se k němu přestěhovala. Neměla jsem kam jinam jít. Vyrůstala jsem v dětském domově, a když mi bylo osmnáct, což bylo před pár měsíci, musela jsem odejít. Mou jedinou možností byla ubytovna nebo bydlet u něj tak. Žije také bez rodičů, ale z toho důvodu, že v našem městě studuje na vysoké, zatímco jeho rodiče bydlí na druhém konci státu. On je jedináček a já sirotek.
"Mangová, jaká je správná odpověď na moji otázku?" Když jsem zaslechla svoje jméno, vytrhlo mě to z mého zamyšlení. Právě máme hodinu matematiky a mě se trochu zatoulali myšlenky k Simonovi.
"Ehm, jaká byla otázka?"
"Zase nedáváme pozor? Tak to si můžete vyzkoušet procházku uličkou směrem k tabuli. Jestli to takhle bude pokračovat, tak se tu zase za rok setkáme." Opět mi připomněla, že jsem loni propadnula. Už v prvním ročníku jsem se s ní nepohodla a tak mě s radostí nechala loni ve třetím ročníku propadnout. Letos mi to při každé příležitosti připomíná.
Otráveně jsem se zvedla a šla k tabuli. Většina kluků mě přitom sledovala, což je zaviněné mým novým tričkem. Výstřih není moc velký, ale tričko je docela těsné, takže mi zvýrazňuje postavu. Při cestě uličkou jsem musela přetrpět několik klučičích pohledů na můj dekolt. Kdysi mi to vadilo a při každém takovém pohledu jsem se na kluky zamračila, ztrapnila je nebo něco takového. Časem mě tu už ale přestalo bavit, takže už to jenom ignoruju.
"Předtím jsem se ptala na správný výsledek tohoto příkladu" ukázala na tabuli. Byla na ní spousta číslic a neznámých, které mi vůbec nedávali smysl. Takový příklad spočítá snad jen génius. "Jestliže jste se doma připravovala, tak to hravě spočítáte."
Doma? Tam mám jiné starosti než se starat o nějaké příklady.
Vzala jsem fixu do ruky a dívala se na tabuli. Musím vypadat takhle hloupě, když jenom koukám na tabuli a nic nedělám.
"Jen si klidně koukejte dál na tu tabuli. My tady máme všichni času dost. Když tady budete takhle stát, tak se ten příklad možná vypočítá sám a třeba i nějaké to číslo seskočí z tabule a zamíří do vašeho ohodnocení. Zatím Vám můžu napovědět, jak to číslo bude vypadat. Bude dole kulaté a nahoře mít pravý úhel." Vážně si myslí, že je vtipná? Začínám v sobě cítit vztek. Zhluboka se nadechuji a snažím se uklidnit. Vážně teď nepotřebuju rozkřiknout se na učitelku a mít průšvih.
Ozve se zaklepání na dveře. Sláva moje vysvobození. Dveře se otevřou a v nich stojí zástupkyně.
"Pavlo, prosím tě na moment." řekne naší učitelce. Učitelka kývne hlavou a otočí se ke mně "Sednout. A příště ať už to umíte."
Vracím se do bezpečí svojí lavice. Sotva dosednu už se ke mně naklání Zelený, který sedí přede mnou a přitom se houpe na židli jako vždy.
"Nemáš zájem o doučování?" velkoryse mi nabídne a přitom se na mě zkouší svůj frajerský úsměv.
"A nejlíp kdyby to bylo v posteli co? Radši dej pozor ať nespadneš." zavrčela jsem na něj. Židle pod ním uklouzla a on sletěl na zem. Zajímavé, že sletěl hned potom, co sem to řekla. No, aspoň že se ztrapnil před třídou.
Něco mě zabrnělo v kapse kalhot. Naštěstí jsem si ráno vypnula zvonění na mobilu, takže jsem cítila vibrace. Díky bohu, že učitelka odešla, jinak by mi ho zabavila. Protože to mam ale na vibrace, tak by si toho možná nevšimla. Simon mi napsal esemesku. Už jsem se zmiňovala o tom, že se naše jména k sobě hodí? Simon a Sára, no obě začínají na stejné písmeno.
Těš se na večer
Nevýhodou posílání zpráv je to, že nepoznáte, jakým tónem to chce daný člověk říct. Tahle zpráva může znamenat to, že se mě chystá večer zmasakrovat, nebo že má pro mě na večer překvapení. Vzhledem k tomu že nemáme motorovku a nožem se masakr děla blbě, bych se spíš přiklonila k té druhé variantě. Tak teď se můžu těšit na večer a přitom se nudit ve škole ve společnosti svých nudných spolužáků.
Večer jsem dorazila k nám domů. Odemkla jsem si dveře klíčem a ocitla se ve tmě. Je to tím, že v předsíni nejsou žádná okna a všechny dveře jsou zavřené, takže sem nedopadá žádné světlo. Také to, ale může být i tím, že venku se začíná stmívat. Kabát, což byl mimochodem dárek k Vánocům od Simona, jsem si pověsila na věšák. Najednou mě někdo chytl zezadu za ruce a dal mi ruku přes pusu. Začala jsem se cukat, ale pak jsem ucítila známou vůni. Tuhle vůni znám, protože takhle se voní Simon.
"Neboj, to jsem jen já."
Uklidnila jsem se a jeho ruce sklouzli z těch mých a otočili mě k němu. Políbil mě na přivítanou a já ucítila jeho hladké rty, jak se otírají o moje. Odtáhnul se ode mě a podíval se na mě svýma šedýma očima.
"Vypadáš báječně" usmál se na mě.



Když jsem vešla do koupelny, byla úplně jiná. Byla provoněná nějakou vůní, nevím ale kterou, vůně jsem vždycky špatně rozeznávala. Jediné, co jsem rozeznala, byla skořice. Všude byli hořící svíčky vínové barvy. Vana byla napuštěná až po okraj a lehce se z ní kouřilo. Po zemi a kolem vany byli poházené okvětní lístky z růže.
Simonovi ruce mi sundali svetr a šálu. Nespěchal na mě, byl trpělivý a klidný. Pomáhal mu svléct se, dokud jsem nebyla úplně nahá. Snažila jsem zakrýt své rozpaky a své tělo. Ještě nikdy jsem před ním nebyla nahá a vlastně před nikým, když nepočítam chvíle, kdy jsem byla malá a tak. Všimnul si mých rozpaků a pousmál se nad nimi. Sklonil se ke mně a políbil mě. Poté mi pomohl do vany.
Ponořila jsem se do vody až po bradu. Voda byla krásně teplá a hřejivá. Simon mi nadzvedl hlavu a postrčil mi pod ní polštář. Vlasy mi splývaly volně na ramena a konečky byly ponořené ve vodě. Teprve teď jsem si všimla že odněkud hraje hudba. Byla to taková ta relaxační hudba beze zpěvu.
Zavřela jsem oči a zaslechla jsem "Vydrž chvíli" Nevím jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale bylo to ohromně uklidňující. Na tu otravnou školu jsem úplně zapomněla. Ponořila jsem se do svých myšlenek a přemýšlela nad tím, co bude dál. Plně jsem si připustila, že dnes večer k tomu dojde. Po chvíli se vrátil z ložnice Simon. Otevřela jsem oči a všimla si, že už na sobě nemá džíny a černé triko jako před chvílí, ale tmavý župan a v ruce nesl vínový hedvábný pro mě. Usmál se na mě a nastavil župan, tak abych si ho mohla obléknout. Pomalu jsem se zvedla z vody.Voda ze mě okapývala na zem. Ta koupel mě zbavila rozpaků, takže už jsem se nesnažila zakrývat. Vklouzla jsem do županu a nechala se odvést do ložnice.
Ložnice byla stejně jako koupelna úplně proměněná. Na posteli bylo vínové povlečení a všude bylo plno svíček. Na zemi byli samé okvětní lístky a na posteli byla položená růže. Ted jsem si mohla všimnout, odkud hraje hudba. Na prádelníku bylo položené rádio. Teď už ale nehrála relaxační hudba, ale romantická hudba. Simon obešel postel z druhé stany. Zvedl růži a podal mi ji. Vzala jsem ji a přivoněla si k ní. Předpokládám, že jsem se ještě nezmínila o tom, že růže jsou mé nejoblíbenější květiny. Růži jsem odložila k rádiu a přisedla si na postel k Simonovi.
Začali jsme se líbat. Naše polibky byli zprvu klidné a neúspěchané, ale po chvíli začínali být vášnivé a nabírat na intenzitě. Lehli jsme si na postel a sundali ze sebe župany. Musím uznat, že sex se vážně s líbáním nedá porovnávat.
Ráno mě probudil budík, jako vždy ve všední den. Simon se má, že nemá školu od osmi jako já. Přednášky si zapsal až někdy od desáté hodiny. Nevím ale jak to dělá, že ráno když mi zvoní budík, tak není vůbec ospalý, i když chodí spát o hodně později než já. Alespoň když se probudím, tak ho může vypnout, protože já ráno šmátrám po stolku a hledam, kde se to vypíná.
Zalezla jsem do koupelny a dala si sprchu na probuzení. Mezitím Simon zajde do kuchyně a udělá nám snídani. Nechápu, co ho na tom baví, vstávat každé ráno o hodinu dřív. Ze skříne jsem si vytáhla černé džíny s dírami a fialové triko s výstřihem. Chvilku jsem přemýšlela, kam jsem dala dlouhé černé korále. Nakonec byli pod stolem, nejspíš mi tam někdy spadli. Vlasy jsme si stáhla do gumičky a nalíčila se. Oči jsem si lehce orámovala tužkou, nanesla na ně fialové oční stíny a řasenku. Tak a dokonalý outfit na dnešní den mám.
Vešla jsem do kuchyně, kde jsem cítila vůni horkého kakaa, kávy a topinek. Simon právě mazal topinky mazacím sýrem. Potichu jsem se k němu zezadu připlížila a pokusila se ho vylekat. Problém je ale v tom, že se nevylekal, nebo to aspoň s úcpěchem předstíral. Otočil se ke mně a s úsměvem prohlásil.
"Vypadáš báječně jako vždy." prohlásil, když se ke mně s úsměvem otočil. Sehnul ke mně hlavu a políbil mě. Také jsem se na něj usmála, objala jsem ho kolem krku a oplatila mu polibek.
"Zlato, já bych se teď rád tady s tebou teď líbal, ale mám v ruce nůž a to romantice moc nepřidá."
Pustila jsem ho a zasedla ke stolu. Otevřela jsem jeho notebook a zajela na internet.
"Co chceš abych pustila?"
"Nevím, třeba Comeback." odvětil potichu a dál se věnoval topinkám.
Zajela jsem tedy na stránky Novy a zajela jsem na stránky Comebacku. Pustila jsem vánoční díl, který máme oba dva nejradši. Simon brzy si brzy ke mně přisednul a položil na stůl tác s topinkami. Hrnek kakaa jsem měla už poloprázdný a káva se dělala v našem espressovači. Nedávno jsme si totiž koupili expresovač, který dělá výbornou kávu, ale já s ním neumím zacházet, takže kávu dělá jenom Simon.
Dříve jsem si připadal divně jenom sedět a nechat se obskakovat, takže jsem párkrát zkusila udělat snídani i já. Po těchto několika pokusech mi Simon zákazal lézt do kuchyně, protože jsem rozbila několik kousků nádobí a výsledek mého vaření za to nestál. Od té doby se Simon v naší psolečné domácnosti stará o kuchyň a na oplátku mi nechává volnou ruku ve výběru dekoracích v našem bytě. Obrazy je většinou lehké vybrat, protože většinu z nich jsem namalovala já. Ta škola, kam chodím je totiž střední keramická škola a já na ní studuji obor grafický design. Když jsem šla na tuto školu, tak jsem ještě váhala, že bych šla na střední zemědělskou školu obor chov koní.
Po snídani jsem měla už nejvyšší čas vyrazit, takže jsem políbila Simona na rozloučenou, oblékla si kabát a šálu, přehodila tašku přes rameno a vyrazila.
Možná si myslíte, že můj příběh je nezajímavý, že takový život žije spousty holky. Až do téhle chvíle máte pravdu. Jenže po cestě do školy se stalo něco, co už z mého příběhu nedělá obyčejný. Kdyby se to nestalo, tak bych si žila klidně dál, možná bychom se se Simonem jednou vzali a založili rodinu. Jenže tohle ráno nastal velký zvrat událostí. Možná to bude vypadat až trochu moc děsivě.
Cestou do školy chodím zkratkou. Neměla bych tamtudy chodit, ale je to tak mnohem rychlejší. Tahle zkratka totiž vede přes most, kde není nikde ani živáčka. Tenhle most vedl přes řeku, který byl teď v lednu pokryt ledem. Moje intuice mi radila, abych to raději vzala oklikou, kde je spousta lidí. Tento den je ale až moc velká zima a já myslela jen na to jak se co nejrychleji dostat do školy. Most je dřevěný a starý, ale chodím přes něj roky a stále drží. Po tomto dni už ale ne..
Když jsem byla v polovině cesty, zafoukal velmi studený vítr a já si vytáhla šálu blíž k obličeji. Udělala jsem přitom krok vzad a prkno, na které jsem stoupla se prolomila a já se propadla dolů. Pád nebyl nijak dlouhý, ale stačil na to, aby mi před očima proběhl celý můj život. V dálce, jakoby uvnitř mé hlavy, jsem zaslechla Simonův výkřik.
Propadla jsem se ledem do ledové vody. Snažila jsem se zachytit okrajů, místo toho jsem ucítila ostrou bolest v rukouch. Zahlédla jsem na rukouch červené čáry a pak mě strhnul proud. Byla jsem celá ve vodě a nad mou hlavou byl led. Snažila jsem se rukama do něj zezdola udělat díru, abych se měla čeho zachytit, ale led byl pevný.
V hlavě se mi rojili vzpomínky. Viděla jsem sebe, když mi bylo pět let, a desetiletého Kristiána, který drží vysoko nad hlavou mého oblíbeného medvídka a směje se mi, když se na něj snažím dosáhnout. Zahlédla jsem svou první pusu s Patrikem z mojí staré třídy. Uviděla jsem sebe, jak se raduji, že mě přijali na školu. V mých vzpomínkách se objevil Simon a naše první setkání. Projela jsem rychle ten rok, co jsme spolu a dostala se až ke včerejšímu dni, kdy jsem přišla o panenství. Proč teď když jsem šťastná to musí všechno skončit? Proč jsem raději nezahynula při té autonehodě, když mi byl jeden rok? Proč?
Začínala jsem panikařit, protože mi začínal docházet vzduch. Pokusila jsem se znovu probořit zezdola led, ale síla mě už opuštěla. Mokré šaty mě táhli dolů dál do ledové vody. Ledová voda kolem mě byla neúprosná. Když jsem předtím dopadla do vody projel mnou chlad, až to zabolelo. Měla jsme pocit, že vzduch, kteýr jsem ještě měla v plicích, také zmrznul a stala se z něj kostka ledu. Teď, když už jsem ve vodě asi tak minutu, je to mnohem horší. Tělo mám celé zmrzlé a v rukouch jsem ztratila všechnu sílu.
Zavřela jsem oči a nechala se unášet proudem. Vzdala jsem boj s vodou. Může to vypadat, že jsem se smířila se smrtí za rekordní čas, ale tak to není. Ve skutečnosti jsem byla naštvaná na ruku osudu, boha, budhu nebo na kohokoliv, kdo vymyslel, že musím zemřít. Po chvilce mi došel i ten poslední doušek vzduchu a já ztratila vědomí.
Vypadá to jako konec, ale tak to není. Spousta lidí říká, že když jen o vlásek unikli smrti, tak že se podruhé narodili. Já jsem na rozdíl od nich smrti neunikla, přesto jsem ale přežila.

Tuhle povídku mám v plánu někdy dokončit. Zatím přemýšlím nad názvem, dočasně tato povídka nese tento název.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cyberTea cyberTea | Web | 18. srpna 2012 v 21:00 | Reagovat

Jo a nikdy se toho nedočkáme ani já ani Kačka. Zajímalo by mě jestli to přečetla aspon na tom papíře.

2 NikaV NikaV | 22. srpna 2012 v 18:31 | Reagovat

možná jednou tuhle povídku dopíšu ale ted mam na práci hezčí a lepší povídky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama